Ztracená stezka.

Od hlavní cesty lákala mne v luka

a byla vlhčí, kluzčí v každém kroku,

jen husté sítí stálo po mém boku

a slyšel jsem, jak blatuchy květ puká.

Jak tajná, cizí vedla by mne ruka,

dál šel jsem, žába, zlatý proužek v oku,

vstříc mihla se a tryskla v prudkém skoku,

kde chřástala, slyš! píseň jednozvuká!

A vše tak ospalé a vše tak líné,

vrb kmeny shnilé ku bahnu se kloní,

zvuk, jak tu vzniká, unavený hyne.

Zde tichem příroda tvář sobě cloní

a slouchá, čas jak tiše nad ní plyne,

jak mrtvých dechem planý balšám voní.