ZTRACENÁ STOPA.

Tu na ukryté stezce, zpola zarostlé, jež vede do hor,

kam nikdo nezbloudí, kde příroda i ztlumila svůj hovor,

ta stopa ztracená jak tajná myšlenka se měkce bělá

a truchle sní, jen sní a vzpomíná, co dávno říci chtěla.

Snad myslí na bytost, jež kdys ji zrodila a opustila?

Kdo odpoví? – Zem’ ztrnulá už dávno ohlas kroků vpila

a břízy zaleklé jen občas smutně zašumí a tichnou –

a mraky tváří zatrpklých se odvrací a tiše plynou.

To tajemství, jež visí nad stezkou, snad nikdo neodhalí.

Sen divné bytosti, již svaté samoty k svým hodům zvaly,

se rozstřikl a pro věky teď v horách bludně světélkuje

a časem nad mizící stopou přemýšlivě poletuje. – –

Tam na ukryté stezce stopa ztracená se měkce bělá

a truchle sní, jen sní a vzpomíná, co dávno říci chtěla.