ZTRACENÁ VESNA

Již toužil jsem, volal, kam jsem vstoup’:

Ó, jaro, ó, jaro mé, kde jsi?

Tys zapadlo jistě mi v tůně hloub

neb zbloudilo v daleké lesy.

Však májové nyní za rosy,

kdy jarní větry zas vanou,

již vidím: to jaro hrálo si

jen se mnou na schovávanou.

Hle, jaro, jímž voněl kdys mi les,

to jaro květů a ptáků,

zas našel jsem jako zázrak dnes –

jen v děcka se skrylo mi zraku.

A v očích těch modrých zrcadle

zas úsměv mi jeho hrá plesný

a pohádka zpívá zapadlé,

mé zapadlé, ztracené vesny.