ZTRACENÉ CHVÍLE.

Jak zmámen ostrým světlem,

zpit jedem prudkých vín,

otráven v parku vzkvetlém

výdechem balsamin;

jak utýraný k skonu

tajemných četbou knih,

rozčilen výškou tónů

nesmírně vášnivých,

jichž passáže se hnaly

jak hladké laviny

a v brzku zasypaly

můj nápěv nevinný;

tak vracel jsem se chudý

z těch panovničích měst

do vísky rodné půdy

zlou hornatinou cest.

Den co den jsem se vracel,

den za dnem smutnější,

když soumrak světla kácel,

vlek tmu, jež konejší.

Dřív, nežli šeřilo se

na horách východních,

zas v nejčasnější rose

jsem k pochodu se zdvih’.

Slýchal jsem pro vše slepý,

jak bouřivě se dral

hrom varhan velkolepý

z prastarých kathedrál.

A světských knížat slávu

jsem v průvodu zřel tich,

v hořícím zlatohlavu

stín paní líbezných.

I slavná nastolení

jsem viděl odbývat

za trub a kotlů vření

s vysokých ballustrád.

U fontán, ssutých zahrad,

pradávných klášterů

svůj každodenní návrat

si chystal k večeru...

Jak zmámen ostrým světlem,

zpit jedem prudkých vín,

otráven v parku vzkvetlém

výdechem balsamin;

jak utýraný k skonu

tajemných četbou knih,

rozčilen výškou tónů

nesmírně vášnivých,

jichž passáže se hnaly

jak hladké laviny

a v brzku zasypaly

můj nápěv nevinný...

zas tiché ve vsi bílé,

v zátopě zeleně

pro ztracené ty chvíle

jsem zalkal zničeně.