ZTRACENÉ DNI.

Že den jsi ztratil, lkej si kdo chceš s Titem,

v červánky hledě – mně přec vždycky zdá se,

že v lahodě se nerovná a kráse

nic dnům, jež prošly darmo času sítem.

Jež v toulce prožil’s, zlatým chodě žitem,

neb v snění člunu, který kolébá se,

nic nehledal’s, nic nechtěl’s, jenom v jase

se hřát, kýms veden neurčitým citem.

Ty ztracené dni, po nichž prázdno v dlani,

tak tiše přešly jako jemné vání,

jak obláčky, jež v modru zříš se klenout;

jak hudba, která v parku hloub se ztrácí,

jak spánek, z něhož budíme se k práci

a nemůžem se na sen rozpomenout.