ZTRACENÉ HORIZONTY.

Kde dříve snů mých horizont v magických barvách plál,

pod klenbou svého paláce teď hasne starý král,

jenž nemá světu víc co říc’ a o tom jenom sní,

kdy nad temnotou života se blankyt vyjasní.

A přece, dálky magické, jste světem byly mým,

v němž záblesk vašich svítání zněl trylkem svatebním

a požár vašich večerů když v duši moji leh’,

já četl smysl vesmíru ve hvězdných zrcadlech.

Král marnost živě v očích svých s ní mlčky chodí jen,

u vás však hudbou tamburin počínal svítat den

a úsměv váš byl světla dech, vůní jste mluvily

a timbry vašich cymbálů jste šeptem tlumily.

Teď vaše kouzlo férické už ke mně nebloudí,

jen nuda hluše v paláce zní mrtvém podloubí

a já se marně vztyčuji a marně zrak si mnu,

což zmizely jste navždy již horizonty snů?