ZTRACENÉ ILLUSE. (I.)

S jasnýma očima jsi kolem sebe zíral,

byl jasný obzor, jasně perlil smích.

Zítřejšek sliboval, když dnešek odumíral,

mluvily červánky o nových nadějích.

S jasnýma očima zírali kolem tebe.

Též jiskru v očích zřels a stejný v srdci žár.

Zem’ dobrá bývala a dobré bylo nebe,

ve zmatku chaosu se tvořil lepší tvar.

Neb mládí dobré je a zušlechtí též omyl.

Den bouří, plískanic je přec jen dobrý den.

– – Kdo přišel náhle k nim a vše to křehké zlomil?

Ten, kdo plál jako ty, proč náhle ochlazen?

Tak rána zaplaší pojednou ptactva hejna.

A vrabčík ulétá, by skryl se ve hrůze.

Táž jiskra bývala a v srdci touha stejná.

Řeč jejich vyslechni: – „Ztratil jsem illuse.“