ZTRACENÉ ILLUSE. (II.)

Hle, ztratil illuse. Tož popři jemu slechu.

Povědět hodlá ti příběhy tajemné.

– „Já klopýt’ o balvan, trn v nohu vbodl v spěchu.

Mne touha zradila a lidé kolem mne.

Ztratil jsem illusi. Bublina z mydlin splaskla,

překrásná bublina, za kterou šel jsi slep.

Já barevná jsem zadíval se na skla.

Já, žel, se dotkl jich. Krev prýští; zranil střep.

Co bylo veliké, jak scvrklo se to rázem!

Co bylo růžové, jak přešlo náhle v šeď.

Kdo orlem zdával se, ten náhle stal se plazem,

kdo včera ptal se sám, dnes nedal odpověď.

A bylo slibu tu, který by nebyl selhal?

A byla půda tu, na které možno stát?

Illuse ztraceny. Je nutno, by se belhal,

kdo nedočkavě letěl jedenkrát.

A nepolámat zbytečně svých údů

toť v pouti žití štěstí bezmezné.

Jen třeba bdělým být a najít pevnou půdu.“

– Kdo ztratil illusi, rozvahu nalezne.