ZTRACENÉ JARO

Pták ještě zpívá. Květů všude plno.

Strašlivým proudem jaro rozlévá se

a – nedosažitelno pro mě – plyne

šílenou rychlostí a zmizí zase,

mimo mne plynouc, předem jsem je ztratil,

oslepen, zlomen, spoután náměsíčně,

vše pronikajíc nepronikne oblak,

jímž celý zahalen jsem ustavičně.

Což ptačí písně, za nimiž jsem chodil

s pokojnou myslí do polí a lesů,

proniknout mohou k srdci, které plno

jediné touhy, jediného děsu?

Jak něha květů půvabem svým křehkým

okouzlit sensibilitu mou může,

když touhy něha vražedná ji svírá

a pěstuje v ní krvavé své růže?

Zřím zeleň rostoucí, leč jako plátno,

po kterém ve dne, v noci rozvíjí se

svět s novou osou, jinak zlý a slunný,

s ovocem tropů v domorodé míse.

Ó, všudypřítomná, ó sladkohořká

ty loupežnice krutá, jak je smutné

to jaro, které pohádkou mi bývá!

A marně ptám se, je-li to tak nutné.

A marně mocnostem všem vyčítávám,

nic nevěda než to, že omámený

tě všude cítím, všude s sebou nosím,

přízraku živý se sterými jmény.