Ztracené volání po lásce, štěstí,

Ztracené volání po lásce, štěstí,

za tichých večerů slýchávám znít,

nevím, zda listí těch stromů tak chřestí –

ale v těch větvích je hluboký klid.

Chvíli to zahučí, jak v moří tůně,

kalný proud divoký, který je skryt,

volá to, burácí, pláče a stůně –

ale tu navrchu hluboký klid.

A zas to zahučí v útrobách skály,

tmavá noc bouřlivá, slyš kolem hřmít – –

Ale než červánky po ránu vzplály,

na širé krajině hluboký klid.

Chvíli to zavane zvolna a zdlouha,

cítíš to hluboko do srdce rýt,

cítíš, to horečná, mrazivá touha –

ale v té tváři je hluboký klid.

Kaina znak na čele, řítí se věky,

země tak velká je – – nechte mne být,

najdu též její klín vlídný a měkký

a v něm ten nejvyšší, hluboký klid.