ZTRACENÉ VOLÁNÍ.

Ztracené volání se neslo šíří věků

a já je poslouchal a se mnou jenom bůh,

vše dávno mrtvo už, až v touze po člověku

se země zachvěla i široširá dál.

Kol hvězdy zhasnuly a ticho bylo mrtvé

v tom prázném prostoru, jímž náhle těžký ston

jak ze sna zachvěl se... zvuk slední ztichnul náhle,

jen věčnem beztvárným dál potácel se on.

A rostl víc a víc a etherem se valil

jak chorál báječný a jako pustý pláč,

v hruď dávno zemřelých že nový život nalil

a k žití vzbudil je, že z hrobů vstávali

a kosti chřestící že srůstaly zas v sebe,

zrak nový zaplanul z těch prázných očních jam,

sval každý ohnilý se k nové síle vzpružil

a v čele vzplálo cos jak zářný drahokam.

A divné postavy kol mihaly se náhle:

zde žebrák zkřivený, král v pýše otrlý,

tam oko zarudlé a rety mukou zpráhlé,

kdos v poušti zavátý s pohledem ztrhaným.

Kmet k zemi schýlený a dívka zneuctěna,

a otrok zmořený, na čele hanby znak

a žena ubohá a dělník utýraný

a prací schromený a vysílený tak.

A věštci nadšení, jimž dal jsi v čelo plamen

a víru v ideal ve posvěcenou hruď –

i ti, jimž do ruky jsi proti nim dal kámen

a slinu na ústa, by plvali jim v tvář.

Ret kletbou zkřivený a čelo v znoji mrazném,

tak všichni stáli tu, do ráje zlatých bran

jak bouře hřímali a do nich bili čelem

a krev jim stékala z ni nezhojených ran.

A všichni hřímali: „Ó ty, jenž nad hvězdami

a v mracích ukrytý jsi věky mučil nás,

nás k žití vyvolal, by pohrával jsi námi,

jak loutkou bezcennou hrá svévolný si hoch,

by rázem smetl vše a rozdrobil svou rukou,

jí hlavu rozdrtil, po údu lámal oud,

až všecko zdrcené a slité k nepoznání,

než novou nalezne, zahodil v prázdný kout.

Nám v hruď jsi velké dal a neobsáhlé touhy

po lásce, po štěstí – a vše jsi upřel nám,

za celý život náš tak smutný a tak dlouhý

ty’s s námi nemluvil, jak s dětmi otec má.

Nám dal jsi věčný žár, jenž vždy nás k slunci nutil,

však kdo chtěl vzletět výš, tvůj blesk jej srazil hned

a v bláto zadupal tu peruť ohromenou

a v bahno všednosti a v močál plný běd.

A když jsme hynuli, ty bouři našich skrání

a naší bolesti jen tiše jsi se smál,

a když jsme vzkřikli pak v tom těžkém odříkání,

ty’s hlas ten neslyšel a dítě od matky

a matku od dětí, od muže ženu rval jsi

a bratra od bratří – tvůj slepý hněv a vztek

ni mezí neznal už, ty’s neměl pro své děti

ni jedno usmání, ni jeden paprslek.

Ó slyš, ó slyš, ó slyš, my odpovědi chceme,

proč dal jsi život nám, ten bídný, hnusný dar,

jímž každý pohrdal, když v zoufalosti němé

se světem plahočil jak štvaná zvěř, ba míň.

Ta aspoň neznala hlod výčitky v svém čele –

však nás to pálilo, oh pálilo to v něm,

oh, nás to pálilo, jak pekla výheň žhavou

my vždycky cítili to pláti pod čelem.

V tom věčnu beztvárném nás mohl’s nechat spáti,

kdo řek’ ti o tělo, by mohl v život jít,

o tělo churavé, jež mor a nemoc chvátí,

kdo o cit řekl ti, by jím jen měřit moh’

svou bolest, bídu svou a muku neskonalou,

kdo o sluch řekl ti, by slyšel drahých sten

a pláč a kvílení – a kdo ti o zrak řekl,

by líp jen vidět moh’, jak sám je nešťasten?

My rostli bez konce jak moře hluchý příval

a ty jsi od věků nám slitování lhal

a našim před zrakem jsi za hvězdy se skrýval,

když vzplanul zoufalstvím či vzdorem výčitek...

Nuž, teď nám odpověz, než za to pohrdání

a za to zoufalství a žár a divý mráz

a léta strádání a muky neobsáhlé

trůn chabý ze zlata ti rozboříme v ráz.“ –

A náhle veřeje u brány povolily

a kdosi zářící a veliký v nich stál

a slunné paprsky se z očí jeho lily

a čelo zářilo tak svatě velebné.

A dlouho díval se svým krásným, velkým okem,

ni brvou nepohnul – – Vše svatý úžas jal,

kdy v tiché prostotě před těmi miliony

těch davů nesmírných své ruce rozepjal.

A všichni umlkli a náhle každý kácel

se kdesi pomalu do páry oblaků,

vše v mlhu splývalo, v níž zašlý pláč se ztrácel

a s tichou modlitbou i výkřik poslední.

Vše bylo pusto zas – jen kdosi zamyšlený

se v bráně opíral o mříže zlacené

a s klidným úsměvem jen poslouchal, jak v dáli

usíná pomalu volání ztracené.