Ztracené záměry

Co potopených měst v mé duši na dně leží

s troskami domů sesutých a věží.

Se schodišti, kde královská šla nádhera,

i se zahradami, kde hudby k tanci hrály,

když křehkých lásek pohledy se potkávaly.

To byla města záměrů mých ztroskotaných,

to zbytky tors a emblémů v dny krví vtkaných;

cos hluše vyznělo, co mělo mluvit lidsky,

cos operetně skončilo, co začlo heroicky;

tak zapomenutá jak v podmoří ta města

se rozpadala a k nim pustla každá cesta.

Však někdy v tvůrčí chvíli zase pro mne žijí.

Hlas mnohý oživlý svou zvolá melodií,

květ korálů je živ, zvuk známých kroků slyším,

vše jak by ožilo přílivem zájmu vyšším

a pokušení volá, démonů svod zlých

bys duchem vzbudil vše a nový život vdých‘.