ZTRACENÍ

Do žáru léta našeho ze zahrad smrti dýše mráz,

a mnozí, kteří už mrtví jsou, jdou ještě jak živí vedle nás;

když jejich hodina nejvyšší na orloji bolesti odbila,

jak by na druhou stranu vítr vál, na zemi slyšena nebyla.

Jak padání sněhu jest jejich mlčení a zraky teskné jsou,

zrcadla ledu utuhlá nad mrtvou hlubinou bezhlasou;

a třeba jak nejsladší jaro voněl jich dech a krev a rty,

tajemná hrůza se šíří z jejich samoty.

A mezi nimi bratří jdou, jak tiché slunce laskaví,

zem’ celá mění se před nimi, kde kroky bázlivé zastaví,

a v ohni poledne našeho do jejich duší plá

skrytého žití druhého halucinace zlá.

V soumracích jejich slavíci z našeho jihu nepějí,

užaslí naší bolestí, jsou cizí naší naději

a pod hvězdami jasnými, jež září naší oblohou,

kde leží jejich domov ztracený poznati nemohou.

Nad hlavou listí šumící v neviditelné doubravě,

jdou věčně, dálkou šílení a bičovaní v únavě,

a z jitra jinde procitnou, než večer usnuli:

přes kolik zemí přešli snem a kolik moří přepluli?

Zastaví-li se v samotách, tisíce hlasů kolem zní,

kde, tiší, dvéře otevrou, odmlčují se přítomní,

a této země dívky radostné když přivolají touhou svou,

tvář sladkou od nich odvrátí a zpívat přestanou.

A jenom děti, které země dosud neznají,

bázlivé v podvečer se přitulí k nim potají,

když zamyšleni naslouchají z hlubin samot svých

volání bratří ztracených, ohlasu kroků vzdálených...