Ztracený otec.

K mému trápení a k mému hoři

tatíčka jsem ztratil někde v moři,

křížem krážem v lodích jsem se vezl,

ale tatíčka jsem nenalezl.

A tu jednou večer v letní dobu

šel jsem mimo pole bílých bobů,

ty mou duši přepodivně jaly;

bujně přímo do výše se pjaly.

S vlastním nitrem na ráz jsem se radil:

Jak pak, abys zvláště bob si vsadil?

A hned vzal jsem jeden prostý vady

a nes' jsem jej k růžím do zahrady.

Pěkně vzešel mi a velmi ranně;

rost' a rost' a rost' až k nebes bráně,

švarně rozvětven se v slunci koupal...

a já po něm do nebe jsem stoupal.

Vešel jsem... Tu u zlatého stolu

zřel jsem Boha Syna na prestolu,

sladké písně na zlaté hrál lyře

a zář z něho dále šla a šíře.

„Bůh Tě pozdrav, nebes jasný synu,“

zkroušen dím a hlavu k zemi kynu,

„hledám tatíčka juž drahné časy;

nevíš, pane, kde ho najdu asi?“

Usmál se syn boží milostivě,

k moře dálné ukazuje nivě:

„Viz, v tom drobném písku na pobřeží,

jako v zlatě tatíček tvůj leží.

Leží, odpočívá s mírem v hrudi,

ani divá bouř ho neprobudí,

leč mou lyrou, životem jež zvučí,

padnete si někdy do náručí.“