Ztracený ráj.

„Na čelo křížek udělej

mně, matko, než-li půjdu v dál!“

tak hoch své matce v rozchodu

se slzou v zraku přimlouval.

„Na čelo, ústa, na prsa

ten svatý, matko, připni štít,

bych v boji nekles, ale zdráv,

se k tobě zas moh navrátit.“ –

Hoch přijal štít a odešel,

zmizela chata, dětství ráj...

Svět širý, krásný, daleký,

jak mnohou o něm slýchal báj.

A jeho ruch a jeho mam

jej zkolébaly v loktech tak,

že zapomněl, ach zapomněl

na matku, chatu, svatý znak...

A když se ze sna probudil,

shledal, že svět jen lichá báj

a opět v duši zatoužil

v ten milý, krásný dětství ráj.

Odhodil pouta ledová,

matku i chatu hledat šel,

leč ráje dětství milého –

už nenašel, ach nenašel!