ZTRACENÝ SYN.

Pod střechou rodného domu

za vsí tam u topolů

vzpomíná matka. V tu hlavu

vdech’ život glorii bolu.

A tady – – Mlhy a slunce

na pastvách fidélních prasat.

A měsíc nepřestal lživé

penízky lítosti střásat.

Není, kam zabořit hlavu,

není, kde zaplakat tiše.

Rovina, pastvina, úhor.

A tam ty stříbrné výše!

Mezi nás položil život

sen dálek a ženu.

Má smutná matko! Chci sílu

bez vzpomínek, žalu a stenu.

A napasené stádo se pere

a lhostejně ve špíně míjí –

syn ztracený nade vším hvízdá

zatrpklou elegii.