ZTRATIL JSEM...

Vítr se nad mlázím nese,

potichu šepotá...

Kdo ztratil cestu v lese,

nadarmo se ho ptá.

Já ztratil pěšinku tenkou,

jež za mnou šla až v bor,

když v chůzi za myšlenkou

jsem dospěl na lem hor.

Tu sed’ jsem do houští kalin

omšelý na balvan,

a sladká vůně malin

přiběhla ze všech stran...

Listí se nade mnou třese,

je ticho v okolí...

Ztratil jsem pěšinku v lese

a mne to nebolí...

Je ptáku třeba cesty?

Je větru určen směr?

A zda-li samy hvězdy

nebloudí v hloubkách sfér?

Mám v duši přemíru štěstí

a věřím ve svůj rod!

Až začne jitro kvésti,

vydám se na východ.

A půjdu zelenou šeří,

nehmotný, přelud jen

podoben plaché zvěři,

když táhne z lesa ven.

Spatřím, jak pomalu v dnění

nebe se zardívá –

a jitřní pozdravení

mi brávník zazpívá...

Ztratil jsem pěšinku tenkou –

však dřív než vzejde den –

na pouti za myšlenkou

zas vyjdu z lesa ven.