Ztroskotaná modla.

Nerozpadl chrám se hrdý,

směle posud své vypíná věže,

nepopálil mráz mladou růži v sadě,

nese posud hlavinku svou svěže.

Nezasáhl blesk štíhlou sosnu v lese

pružně dosud korunu svou sklání,

neuhasly hvězdy, nevychladlo slunce,

směle dosud horu líbá, – pláni. –

Ztemnil se však obraz nad jiné mi milý,

zahalily stíny předrahou mi hlavu,

rozpadla se modla srdce mého v rumy,

jako cizá bloudím v hlučném lidstva davu.