ZTROSKOTANÉ SODOMY

Dřív starozákonný a přísný trestal Bůh,

Teď člověk, epigon, zlých běsů pán a druh

jde hříchy lidské mstít, zla sídla ztroskotat

a gestem titanským blažených tvořit řád.

Viz dávné kultury hynoucí Sodomu.

Smrt s kulomety kráčeti dům od domu

a kata v šatě krví příliš zarudlém

stát na stolici soudné nad dobrem i zlem.

Hrůz divy zmatek město z kořen vyvrací;

co měl kdo, opustil, ne vítěz nad prací,

zmlk' stroj a vlak vrost do trav pouště nádraží,

je stádem ovcí dav a v děsu rozráží

si hlavy na barikádách, než prchne z rodných měst,

kde hrdost zneuctěna, starodávná čest.

Vyhaslo pod kotly a v krbech domovů

dětem se ztrácí matka k hrobu otcovu.

Neb otci postříleni, z vlasti vyhnáni,

se znameními smrti pozavíráni.

Pohůnci katů vlekou starce učené

a k bránám zavedou, z nichž hlad je vyžene.

Šaškové z cirkusů, dřív, než se dolíčí,

prchají, od katafalků pohřební nosiči,

a mrtvoly, spuštěné přes tvář šlojíře,

jdou strašit řadou v loužích krve k nevíře.

A čas byl přesunů a strašných znamení,

kdy zlato boháčů hořelo v plameni.

Byl rozdílení čas. Co boháč utrácí,

dnes nepracující si dělí žebráci.

A strojů rozbitých ať kola rezaví,

ať o vítězství nové mocí vypráví,

co v domech zavření tam u svých pokladů

dědici Harpagonů mají poradu,

než budou vyhnáni v dny apokalypsy

a poníženi pod sluhy a jejich psy.

A čas je přesunů a strašných znamení,

kdy jmění boháčů hořelo v plameni,

čas, v hrozné výzbroji dělníků armády,

kdy v svět se chystali, ve smrti zahrady,

prach kosil bezdýmný a plynů mámil jed,

neb třeba položit je k nohám celý svět

to pro den slunce východu, jenž ve snu tkví

a pro zabití dneška jménem bratrství.