Ztroskotáno. (II.)

Vsedla do povozu, který čekal na ni

u schodiště villy. Kočár hnul se vpřed.

Byla bledá v tváři, dosud krásná paní,

již před dvěma léty muž si domů ved’.

Zaklusali koně stromů dlouhou řadou,

kolem kvetlo jaro, vůní dýchal bez...

Dívala se kolem, ale hlavou mladou

myšlénky tak divné honily se dnes,

myšlénky tak divné, těžké jako kámen,

jenž uvázán k šíji, táhne v hloubi vod

toho, který tone, vysílen a zmámen,

tone a se zmítá v boji o život...

Kolem kvetlo jaro, v prostřed parku villa

zelení tou svěží pohlížela v dál.

Ach, dvě léta celá tady šťastnou byla

a muž její, vždycky jak se šťastným zdál,

jak se tady ještě předevčírem bavil,

klidný, bezstarostný, veselý – a dnes,

Bože, jaká změna! Snad aby se zbavil

výčitek a pláče, jichž by těžko nes’,

odejel, se s chotí nerozloučiv ráno...

Vedle cesty stála řada jabloní,

růžovými květy bylo obsypáno,

kdesi v modru skřivan písní zazvoní,

všude plno štěstí, ptačích písní všude,

nadějí a žití, nových rozmachů, –

jen to její srdce náhle je tak chudé...

Zamyšlená, smutná jela ve strachu –

co jen řekne otci, ku kterému jede?

Jak mu jenom poví Jobovu tu zvěst?

Či zda dřív už vyčte z tváře její bledé,

že před katastrofou u nich doma jest?

Ach, ten otec její nikdy nepřál zeti,

nevěřil mu nikdy, že má dceru rád –

„Proč ten hýřil všední jenom líbí se ti?“

ještě před veselkou ptal se kolikrát...

Nu, však chotěm dobrým stal se tento hýřil,

mladé žínce svojí byl by nebe snes’,

otec také dávno na pohled se smířil, –

ale co jen, Bože, co jen řekne dnes?

Kterak přijíti mu se zlou touto zvěstí,

kterak přivítá ji, co jí řekne as?

Řekne jí: „Aj, vida, zde máš to své štěstí,

o němž nerozumná vždycky blouznila’s,

sama vším jsi vinna, našich rad a řečí

tenkrát nedbala jsi a teď o nás víš – –“

Mučila jí nitro úzkost stále větší,

čím víc přemýšlela a čím byla blíž

otcovskému domu... Nyní městem jela,

tryskem po dláždění hrčel její vůz.

Schoulila se v rohu a celá se chvěla

pod nátlakem dojmů zažitých i hrůz,

které čekaly ji. Povoz náhle stanul.

Starý, známý vrátný jí se uklání...

Pod závojem hustým slzí proud jí kanul:

to dnes bude divné, smutné setkání!