Ztroskotáno. (III.)

Vyděsila otce, poplašila matku,

v tiché jejich žití zlý hodila trud.

Byli plni žalu, úzkosti a zmatku,

rady nevěděli sobě odnikud.

Staříkové oba poplakali s dcerou,

hned ji konejšili a hned v nový strach

s úzkostí ji hnali otázkou svou sterou

a v té první chvíli ani na dosah

zlé té zprávy náhlé myslit neuměli.

Dcera že je šťastna, v přesvědčení tom

žili spokojeně, – vždyť ji rádi měli! –

a jak z čista jasna uhodí-li hrom,

tak jich omráčila zlá ta zpráva bědná...

A ta nejistota, kam odejel zeť,

nejistota sumy, o kterou se jedná,

nač zůstala dcera dlužna odpověď,

neštěstí, jež náhle řítilo se na ně,

kteří mnili se tak býti v bezpečí,

a jich zaskočilo rázem, nečekaně

s bolestí a k tomu s hanbou největší, –

vše to bylo kruté, příliš kruté pro ně!

Bez výčitky jedné proti dceři stál

otec jako zlomen, starou hlavu kloně,

brzy rudnul v tváři, hned se bledým zdál,

přešel, opět sednul, nebyl mocen slova,

nebyl na otázku schopen odvety.

Zdálo se, že raní mrtvice jej znova,

jak už jednou bylo, kdysi před léty...

V lítosti a hoři, s bolestí a strachem

dcera dívala se stranou po otci;

úzkost jevila se v pohledu tom plachém.

Rozhodli se staří: nutno pomoci,

jen co zeť se vrátí... Slíbili tak dceři,

slíbili, že zítra přijedou k ní ven,

slíbili jí všecko, – vždyť to dítě věří,

že neblahou ranou muž je nevinen!

A když osaměli, od otce i matky

když odjela dcera na svou villu zpět,

hlavu obou níže schýlil osud vratký,

ucítili oba tíhu starých let,

oběma se zdálo, že ta zpráva náhlá

je zpráv děsivějších pouhou předzvěstí,

že po jejich srdcích úzkost ruce vztáhla,

a kol, zcela blízko, chodí neštěstí...