Ztroskotáno. (IV.)

Přijeli den druhý ke své dceři vdané.

Na ruby tam bylo obráceno vše.

Z její bledé tváře, celé ustarané

četli úzkost novou a ji objavše

uslyšeli zprávy, utěšené málo...

Věřitelé mnozí včerejšího dne

obléhali villu, chvílemi se zdálo,

že je to jak vosí hnízdo neklidné.

Do té jejich krásné, usměvavé villy

přišlo vyděšení, úzkost, žal a strach,

lidé praneznámí sem se dostavili,

jak by při ohni se bilo na poplach.

Rozkřiklo se kdesi, včerejšího rána

že pán ujel, prchnul, – divý byl to shon!

Mladá jeho žena celá polekána

osykou se chvěla – jaká rána: on

její šperky všecky, věno její celé

odvezl jí s sebou... A zas dál a dál

přicházeli jiní, noví věřitelé,

k zoufání to bylo, soudný den se zdál.

Nevěřila zraku, nevěřila sluchu,

zdálo se jí, všecko že je strašný klam.

V zoufalství a hoři kreslila si v duchu

muže, který ujel, Bůh ví, proč a kam.

Naproti mu jela k polednímu vlaku –

sama vrátila se. Nastal soumrak už,

znovu na nádraží jela, slzy v zraku,

vlak se z dálky blížil, – přijel, – její muž

nevystoupil ale... Zalomila ruce,

vrátila se domů... Celý druhý den

v novém rozechvění, neklidu a muce

čekala. Dům celý byl tak nekliden.

K večeru se náhle přihoršilo otci,

pomoc lékařova na kvap volána...

A zas poplach nový... Starý pán byl v noci

stižen křečí náhlou, skonal do rána...