Ztroskotáno. (VI.)

Kolem kvetlo jaro, v prostřed parku villa

zelení tou svěží pohlížela v dál.

Ach, dvě celá léta šťastnou se tu mnila,

s mužem, který u ní šťastným být se zdál.

Jak tu bylo krásně ta dvě celá léta,

jak tu bylo krásně ještě před týdnem!

A teď ztroskotáno je a po všem veta, –

ani truchlit nelze po něm, po bídném!

A zas bylo krásné, usměvavé ráno,

krásné jitro z jara, všude samý ples, –

jen v tom jejím srdci bylo ztroskotáno,

zoufale a prázdno, ach tak prázdno dnes!

...A zas do povozu, který čekal na ni

u schodiště villy, teď si usedla

v smutek oblečená, štíhlá, mladá paní

se skloněnou hlavou, v tváři pobledlá.

Snad už nikdy více sem, kde šťastnou byla,

na vše tato místa nohou nevkročí...

S očí zmizela jí zahrada i villa,

ale za to slzy vhrkly do očí.

Ohlédla se zpátky, a tou hlavou mladou

myšlénky tak trudné rojily se dnes...

Zaklusali koně stromů dlouhou řadou,

kolem kvetlo jaro, vůní dýchal bez.