ŽUPÁNEK.

Ty, mužný tak, mne nezhaníš,

až dětinskou mou zpověď zvíš,

jak bláhová jsem žena.

Ty silný jsi, já vábivá,

v tom lásky boj se ukrývá

a v boji žití cena.

Rád fialek máš ruských dech,

rád záblesk šperků ve vlasech,

střevíček s lesklou přeskou,

když s klobouku mi v podvečer

vlá ladná křivka rajčích per,

vím, že se zdám ti hezkou.

Žes mužný tak, smím ženou být,

i neváhám ti prozradit

sen bláhový a milý –

Nuž, poslyš: dala jsem si šít

(jen přijdeš-li mne navštívit!)

rozkošný župan bílý.

Umělou rukou šičky spiat

od ramen jako vodopád

vlá bílý marquiset,

a po něm jak z let třicátých

košíčků, květů rozvátých

i něžných lístků sled.

A k tomu podklad modravý!

Co při zkoušce tu zábavy

v salonku šičky zchladlém –

však úsměv můj, ten nepoví,

jak milý sen a bláhový

tu tkám si před zrcadlem:

Kouzelná chvíle, podvečer –

na sofa svítí v letní šer

jen župánek můj bílý,

s mým vášnivý tvůj splývá dech

a do krajkoví na ňadrech

se temná hlava chýlí.