ŽURNALISMUS.

Svůj poznal čas, kdy Veličenstvo Jeho,

Majestát Lidu, z místa podružného

do dějin vešel. On, jenž do té chvíle

jsa drábem jen, svým bubnem hlásil čile,

kde kterým panstvům syn se zrodil právě

a tele o dvou hlavách které krávě,

kde kdo a koho krutě zamordoval

a jak byl pověšen – on zpozoroval,

že poslání a smysl jeho žití

začíná velmi důležito býti:

neb Lidu Majestát má nedostatky,

jež mohou zrodit povážlivé zmatky,

víc síly v pažích má než světla v hlavě,

má kuráž, která chtivě, nedočkavě

osudy státu řídit chce a vésti,

leč rozvaha jí chybí na neštěstí

a k tomu slep je jako kotě malé –

tož hrbě šíj, se kloní k uším krále

a mínění mu tvoří, vysvětluje,

varuje časem, o všem uvažuje,

pak jmenem jeho žaluje i soudí.

I názor dá mu – kde se snadno bloudí –

o věcech minulých i temném příští,

on loví pro něj z myšlenkových tříští

co hodí se mu, co mu jistě zdrávo,

vždy akcentuje jeho moc i právo,

ba, boje svádí za něj nekrvavé

a ke krvavým budí pudy dravé.

By netrpěl král náladami zlými,

on pobaví jej žertovnými šprýmy,

neb o vše stará se mu, na vše stačí,

co Majestátu napadnout kdy ráčí:

vše ovládá od dějin do kuchyně,

od správy státu k zájmům podruhyně,

od hvězd až k žabí kolonii v tůni,

hlas jeho káže, šeptá, hřmí a duní,

vždy prsní ton má, pevný, neochvějný,

je přímý, v přesvědčení vždycky stejný,

třebaže zvrátí večer, co řek ráno

a kde „ne“ tvrdil, bouří nyní „ano“ –

tak zjevně slouže, anonymně vládne.

A Majestátu ani nenapadne,

by setřás jej. Vždyť není možno ani.

A Veličenstvo blahosklonně sklání

se k práci jeho, velmocí jej zove

a uznání mu dává stále nové.

Má zápach jeho rád, i přesnost cení,

jež stravu ducha přináší mu denní

vždy akurátně s večerem a ránem.

On netuší, že sluha ten je pánem,

jenž koupit dá se, že pak v předpokoji

s šibalským úsměvem si tiše stojí

a libuje si v sdílné, sladké chvíli:

Ty hlupáčku můj... jak jsi dobrý... milý...