ZŮSTAŇ S NÁMI...

Let sedmnáct jsi umem, vůlí, srdcem vodil

– jak trpělivý otec děti –

lid svůj, jejž z bídy otroctví jsi osvobodil

a učil chodit volně, vzhůru pohlížeti,

kde Pravda září, nespouštět ji nikdy s očí,

ať dáno jezdcem být, ať o holi se belhat,

ať v pádol, do vrchu, kam chce se cesta točí:

dál, nebát se – a sobě ani jiným nelhat.

Tak šli jsme bezpečně dny, měsíce a roky;

šlo s námi vědomí, že Tebe máme v čele,

že vidíš, opravuješ, vedeš naše kroky,

že máme v Tobě otce, vůdce, učitele.

Tak šli jsme nemníce, že jinak být by mělo –

až zázrak století zvěst jal se hlásat znáhla,

že od ní zvlhl zrak, vše v nás se rozechvělo

a hrdlo jak by ruka k uzalknutí stáhla.

Má jiný nastoupit, kdes po tolik let býval,

kdes myslil za mnohé a za mnohé nes' tíži –

chceš umdlen stranou stát a na děti se dívat,

jak půjdou, i když cesta s necestou se zkříží.

Ach ano, odrostli jsme, zesílili v paži

a kniha moudrosti Tvé jest nám otevřena,

v ní každý ať se srdcem čísti vynasnaží,

jak jít, nést tíž i horko dne, buď muž či žena –

přec však chcem cítit blízkost Tvojí velikosti

a tušit, pohled Tvůj jak na děti se dívá,

přec vroucně prosíme jak učedníci prostí:

Ó zůstaň dlouho s námi, když se připozdívá...