Ó zůstaň se mnou, neb se připozdívá

Ó zůstaň se mnou, neb se připozdívá

a po dnech touhy tolik se nám stýská,

čím v minulost se oko déle dívá,

tím víc nám bude souzená noc blízka.

Chci obrodit se v tobě jako vesna,

jež v zimách na rtech milujících zpívá,

chci v náručí tvém procitnouti ze sna –

ó zůstaň se mnou, neb se připozdívá!

Čím chtěl jsem bát, čím nesměl jsem se státi,

tím ideálem duše požehnané,

ať aspoň tebou na svět se zas vrátí,

v tvé bytosti ať skutkem se mi stane.

Pak ať si v zimách sníh v mé vlasy sněží,

ať pot mé práce loká lačná bída:

tvá oběť byla zázračná a svěží

a jako Seraf hrobku snů mých hlídá.

Snad bylo hříchem mojí minulosti,

že větší byla touha má než síla

a vášní zlomena že o věčnosti

přec rozjitřená moje duše snila.

Dnes ve tvou duši věčně mladou ztracen

rád zapomenu, co je v světě bolu,

vždyť život náš byl aspoň láskou zlacen –

ó dej mi ruku, půjdem dále spolu!

A přej mi jenom za tu lásku svoji,

jež změnila se ryzí do oběti,

by v zápasech a v únavách a v boji

mé dlaně mohly pro tě krváceti!