ZVADLÉ RŮŽE.

Tak vše se v tmu a bahno ztrácí,

cit, obraz, báseň o jaru;

já Byrona při licitaci

kdys koupil za pár krejcarů.

Pak ssál jsem z listů rozervaných

té nedostižné něhy žár,

jak divnou vůni z růží planých

kdys za mladosti prchlých jar.

V tom zlisovaná kytka zvadlá

ze žlutých listů skanula,

jak zašlé lásky píseň spadla,

jež knihou touto vanula.

Já zved’ ji, ač se rozpadala

ta kytice ze zašlých dob,

v níž rosa lásky dávno plála,

než kdosi klesl v tmavý hrob.

Ji, pěvče velký, on sem vložil,

sem mezi růže písní tvých,

když tvého žalu čásť též prožil

a v temnou dál se ztratil tich.

Jak ty nad kroužkem vlasů hnědých,

on skláněl nad ní těžkou skráň,

rýt slzy do těch tváří bledých,

květ zvadlý cítil pálit v dlaň.

A teď tvých písní žhavé růže,

i jeho květ jest všední cár,

jejž hloupý kdos si koupit může

a zničit za krejcarů pár.

Mně balvan tlačí ňadro chudé,

keř vyrvaný mé srdce jest,

co teprve z mé písně bude,

kde cíl, kde hrob, kde konec cest?...