Zvědavec.

Zulíbala do růžova

zora čela hor,

snesl se mi mladý drozdík

v cestě na javor:

„Kam tak záhy, starý pane?“

ptá se drozdí hoch.

„Do Šumavy!“ – „Tedy jste se

přec na cestu zmoh’?“

Nu, jak vidíš, třeba stárnu,

duchem přec jsem čil,

pučím květem svého mládí,

jenž mi v srdci zbyl;

posud je v něm jaré slunce,

posud rosný skvost,

pro samotu, v jaké trávím,

právě toho dost.

„A co dělá mladá paní

bez vás doma as?“

Líbá Lidce rubín rtíků

hedbáv dlouhých řas,

uspává ji mojí písní;

pak mi píše list,

v městě tamo za soumraku

už ho budu číst.

Za to pošlu v malé písni

vše, co zřel můj zrak,

jak slunéčko v horách stíhá

zlatým šípem mrak,

jaká pověsť krajem lítá,

jaký v skalách ruch,

a nač všecko vyptával se

ptačí dobrodruh!