ZVĚDAVÝM.

Zajisté, že mnohý čtenář hádá,

když čte moji sloku prostou:

kdo as tyto verše tady skládá,

v čí as hlavě ony rostou,

čí as ruka verše tyto píše,

zda by nemohla nám více dát,

proč z nich resignace dýše

a proč nedovede se v nich smát?

Příteli můj, nelámej si hlavu,

kdo že ti zde písně pěje,

je to jeden z těch velikých davů,

pod jichž krokem svět se chvěje,

v jejichž středu snad ty stojíš též,

je to zbůjník, rudý rebel,

jemuž Sudby neúprosný kněz

trpký úděl předpověděl.

Je to jedno z těch umdlených dětí,

jež se žitím tiše plouží,

kterým nelze záviděti,

které však přec stále touží,

které neznámým čím’s zakřiknuti

nederou se nikdy do předu

a když k úsměvu se nutí,

slzy uzříš v jejich pohledu.

Je to jedna z těch zlomených duší,

které žití vše již dali,

avšak osud stále do nich buší,

rve i jejich ideály,

a když jednou usměje se na ně,

draze musí za to pykati –

stokrát kletbu sešle na jich skráně,

nežli klidu svit jim opět navrátí.

Je to stařec mladý, který znaven

a utýrán žitím, padá,

který, co má, dá vám darem,

aniž pro sebe co’s žádá –.

A co jiného mi říci zbývá,

abych mohl vám vyhověti?

Moje já se tady na vás dívá

a víc nechtějte ani věděti.