Zvěř.

Tlupa korotví se plaší

za mým krokem s osení;

zajíc každého se straší

větérka zašustění.

Nejsem lovec: proč se bojí

zajíc hocha? proč je plach?

a snad v cizím zelí strojí

svědomí též jemu strach? –

V oboře se daněk míhá,

jelen též parohatý,

za parna se chladě líhá

v bažině vepř zubatý.

Kuny, lišky, tchoře stíhá

v revíru svém myslivec,

i na škodnou v noci číhá

a ji chytá v pasť a klec.

Tak když občan odpočívá,

a po denní práci spí,

v noci četník za něj bdívá,

zloděje až vyslídí.

Vyhubena zvěř je dravá

dávno v naších lesinách;

zřídka šelma se toulává

po hraničných houštinách.

Vlk neb medvěd zabloudí-li

do Šumavských pralesin,

hned po malé kratochvíli

střelen bývá pouště syn.

A pro upamatování

srst se jeho vycpává;

na odiv se k ohledání

do museum dostává.