Zvěř a ptactvo.

Co les nám dává? Ovzduší nám čistí;

žár, úpal množstvím jehličin a listí

nám mění v chládek líbeznosti známé.

Les vichrů divokost a sílu láme

a drží vláhu, živí zemská zřídla; –

a zvěří dává přístřeší a sídla!

V něm zajíček se míhá na útěku,

v něm statný jelen stojí na průseku

a na hlavě svou korunu si nese,

král mezi zvěří v široširém lese.

Tam laňka zírá spanilým svým okem,

tam mrštná veverka svým dlouhým skokem

se po haluzích zlehka přehoupává –

A co les ptactvu, – ptactvo lesu dává?

Ti malí umělci jak pěkně staví,

jak hojně hubí hmyz a zpěvem baví!

Hned špačka hlásiť spravedlnosť velí:

On k našim krajinám má popud vřelý.

Když země ještě posněžena bývá,

on již tu u nás s výše stromů zpívá,

svým drobným srdéčkem a věštným vzletem

vstříc jásá Vesně vyzdobené květem.

Už v nejrannější chvíli z šera hvozdů

zní neunavný, silný hlahol drozdů

a zvuky jejich střídavého skladu

lze poslouchati ještě po západu.

I šedá naše pěnice tím časem

se slyšeť dává zvonivým svým hlasem,

jak šipka lehko prokluzuje křovím,

jsouc oblíbencem naším opravdovým.

Tam červenka, náš pěvec celodenní,

svůj jásot níží v něžné ševelení;

v tom zpěvu se cos toužebného tají,

když v tichu jenom stromy šepotají.

A s ptáky těmi sladké melodie

kos, černý druh, svým žlutým zobcem lije.

Král pěvců, slavík hvizdem stříbrojasným

pěť počíná a mohutnícím, hlasným

svým tlukem večer, tichem nad potoky

své mnohotvárné vyzpěvuje sloky

a končí náhle akkordem tak tklivým,

jak by v něm vládnul lidským slovem živým.

Náš střízlík hnědý, lesní skřítek čilý,

má v houštích u vod útulek svůj milý,

tam proletuje zlehka trním, hložím,

jsa z ptáčků nejdrobnějším tvorem Božím.

I divná kukačka dlí v lesích stinných.

Svým životem se lišíc od všech jiných

svá vejce do hnízd drobných pěvců klade.

Hlas samčí znají velcí, malí všade,

ač plachý pták se před očima kryje

a samotářsky na vrcholích žije

těch stromů, které nad jiné jsou vyšší.

Kdo z jara první zakukání slyší,

hned hledí ruku na peníze vložiť,

že budou se mu po celý rok množiť;

čas čítá děvče sobě do provdání

a starší člověk léta do skonání.

Zní gli-gli žluvy v lesích letní dobou,

jež v oči bije žlutou svojí zdobou;

však nejzdobnějším u nás letním hostem

jest mandelík; když mihne nad porostem,

zrak zírá za ním, těší se a diví,

že vidí v letu jasný klenot živý.

Kdo touží po lesích, ví, co v nich značí

ten čilý, milý, drobný národ ptačí.