ZVĚSŤ LÁSKY Z PROVENCE.

O věrné lásce zpívat se mi chce,

jež jako zlatý pramen vytryskla,

jež vykvetla jak vesna ve srdcích

dvou dětí v slunném kraji Provence.

Nuž jako pramen, jednou vyprysknuv

ku světlu z hlubin země, nikdy víc

se věznit nedá, nutit v temno zpět,

a jako vesna, kterou žádný mrak

a žádný vichr nezaplaší juž,

když z nedozírna skane na luhy,

tak ona láska, jednou povstalá,

svou něhou jako vesna spanilá,

svou silou slepá jako proudů val,

ve bojích všech se stala vítězem.

Ó, jest to stará, velmi stará zvěsť

o Nicolettě, krásné nade vše,

a Aucasinu, květu rytířstva,

zní ke mně stoletími z Francie,

kde o ní zapěl v stáří trubadur,

o lásce rozjímaje, o časích,

kdy jemu též ta hvězda zářila,

jež nikdy nezapadá, slunce to,

jež ještě hřeje, když se o něm sní,

byť pro nás zašlo třeba za hory.

Tu dávnou píseň v době přesmutné

jsem vlastní duší, dojat, proséval,

a chmurou mou, jak světlo doubravou,

se sladkosť jihu chvěla těšivě,

a tak tu píseň nyní podávám,

jak z mého přemýšlení vyšla mi,

jak z mého cítění se probrala

co z mlhy ráno. Ráno bylo též

před stoletími, tenkrát na jaře,

když kvetoucími luhy Provence

man hraběte Garina z Beaucairu

se domů vracel z města u moře.

Juž nebyl mlád pan Florus z Valdoru,

a Bohu tedy děkoval, když hrad

a město Beaucair s valy šedými

juž konečně se před ním zjevily,

neb odpočinek slibovaly mu

po dlouhé cestě. Branou vysokou

jel s úsměvem a tichým náměstím

na druhý konec města, velký dům

kde jeho stál, příbytek bohatý

jak knížete, v ohromných zahradách.

Ač sotva slunce bylo vyšlo, přec

když zastavil se posléz před domem,

hned bylo živo uvnitř, rozlétla

se vrata okovaná, dubová,

tlum služebníků pána přivítal,

a dáma Blanka, věrná jeho choť,

se schodů pospíchala jemu vstříc,

na ústech úsměv, v očích ještě sen.

Dvě pážata teď koně držela

a čekala, že Florus seskočí,

ten ale hleděl vážně na ženu

a pravil jí: „Nesu vám krásný dar,

má dámo Blanko, dávno kýžený.“

Plášť rozhalil, a v náručí mu, hle,

jak růže krásné dítě dřímalo

as šestileté, dívka spanilá.

„Vy dávno, paní moje, toužíte

po děcku v sirém domě, v mlčivém,“

dál pravil Florus. „V městě našel jsem

ten vzácný květ. Po moři, po modrém

loď připlula a saracenský lid,

jenž na ní plul, tu dívku prodal mi,

je kořistí od břehů afrických;

tam lupiči (zatrať je věčně Bůh)

ji uzmuli. Já pro vás koupil ji,

a biskup sám ji pokřtil ve chrámě

u Mikuláše svatého. Já chtěl

jí duši dříve spasit, nežli vám

ji samu v náruč vložím. Biskup dal

jí jméno Nicoletta.“ Pravil tak

a dáma Blanka oči pozvedla

k jasnému nebi, Bohu děkujíc,

a tiše klonila se nad děckem,

jež v náruč vzala, tiskla polibek

mu na čelo, a tak je zbudila.

Tu Nicoletta trpce plakala

a neznámým volala jazykem

po matce své, a marně nosili

jí hračky drahé, sladké lahůdky.

Dům celý sběhl se a každý chtěl

to plaché dítě těšit, marně však.

V tom vešel hrabě Garin z Beaucairu

se synkem svým. Byl vyjel na honbu

a zvěsť o dívce přilákala jej

v té ranní době proti zvyklosti

do domu Flora, mana věrného.

Syn Garinův, přesličný Aucasin,

když k plačícímu děcku přistoupil

se sokolem svým krotkým na ruce,

a když své jasné oči s úsměvem

na cizí dítě upřel, usmálo

se na něj a sáhlo po ptáku,

a slzami jak hvězdy svítily

teď temné její oči... Z toho dne

ty děti k sobě lnuly věrně vždy,

a rostly spolu jako růže dvě

na keřích sousedních, až přišel čas,

kdy Aucasin ku dvoru krále šel

co páže, aby mravům rytířským

se přiučil. Tam strávil jinošství,

a vrátil se do slunné Provence

co mladý rek. A přišel v pravý čas,

neb otec jeho, Garin z Beaucairu,

byl zapleten do bojů bez konce,

a hrozil mocný jeho nepřítel,

že země jeho všechny zabéře

i hrad a město jeho kvetoucí.

Tím nepřítelem Bougars z Valençu

byl ode dávna. Garin byl juž stár

a sláb a sešlý, pozdní byl to květ

ten jediný, ten sličný jeho syn,

a všechnu naděj skládal otec v něj.

Syn naslouchal těm dlouhým výkladům

o křivdách spáchaných, o přípravách,

jež Bougars strojil ku své výpravě

pod bašty Beaucairské, a těšil se

na boj a na vítězství. Prohlížel

pak válečné na hradě zbrojení

a sešel do města; tam na baštách

se potkal s Florem, manem oddaným

a mocným nad jiné. Ten v dům jej zval,

kde dáma Blanka zas jej vítala

svým mírným úsměvem a důstojným.

Den slunný byl a zářil plně v síň,

stín maleb okních padal jako déšť

všech drahokamů vzácných, východních,

na dlažbu stlanou ratolestmi z myrt,

a ptáků zpěv zněl sladce ze zahrad.

Tu malá ruka těžkou záslonu

u dveří pozvedla a do síně

zjev luzné dívky vkročil, blížila

se jinochovi. Čarných očí svit

jak slunce jasný byl, a snivý tak

jak soumrak večerní, a vlasů noc

se modrala nad čelem sněhovým

jak temno letních nebes bez luny.

Klon hlavy její tak byl spanilý,

jak pohyb lilie když dýše van,

a krok byl lehký jako gazelly,

a hlas jak záchvěv stříbra zvonící,

když zašeptala: „Vítej v Beaucairu!“

a přistoupíc mu číši podala

na míse stříbrné. Vstal Aucasin

a dvorně klonil se a pravil pak:

„Toť Nicoletta? Bože v nebesích,

tak krásná je jak v ráji andělé!“

A upřel zraky na ni planoucí,

a dívka hleděla mu do očí

až ruměnec ji polil, sklopila

pak zmateně svůj slunný, temný zor

a mlčela, však povzdech pozdvihl

jí ňadra mladistvá, jež pod rouchem

se dmula jak dva plné lotosy

před samým rozpučením... Mlčela,

a Aucasin též slov juž nenašel,

a zmaten odešel, by na večer

se do zahrad zas vonných dostavil.

Pod kvetoucími stromy našel zas,

po čem byl toužil, dívku spanilou.

U nohou dámy Blanky seděla,

jež měkký předla len, a přesladkým

svým hlasem předčítala modlitbu,

jež psána byla v knize veliké

na pergamenu zlatem zdobeném

a okrášleném malbou bohatou.

Byl večer tichý, nebes temná žluť

se lila korunami kaštanů

jak glorie kol postav souladně,

a dáma Blanka v důstojnosti své

a Nicoletta, záříc nebesky

v té bělosti svých liliových rouch,

na mysl Aucasinu přivedly

v ráz vzpomínku na krásné sousoší,

jež ve Beaucairu stálo v kostele

a svatou Annu zobrazovalo,

a v útlém věku Pannu nejsvětší.

Když Nicoletta ale pozvedla

své vlahé oči, temné, plné snů

a neurčitých tužeb, Aucasin

na svatou zapomněl a zmocnila

se závrať jakás, posud neznámá,

a něha jeho mysli zmatené.

Pak v noci nespal, srdce tlouklo mu

a nemohl se rána dočkati,

by zase Nicolettu uviděl.

Tak po týden ji vídal den co den,

a pokaždé, když vešel, vítala

jej úsměvem tak sladce záhadným,

a vážná, plna vděku, pokorně

pak růži podala mu pokaždé

co hold, neb víno v číši stříbrné

na pokyn dámy Blanky. Na večer,

když měsíc jednou svítil čarovně,

tu pod lipou ji potkal v zahradě

bez dámy Blanky. Za ruku ji jal

a šeptal, sotva strachem dýchaje:

„Ó Nicoletto, já tě miluji!“

A zmaten byl, a bled a rozčilen.

Však ona klidně na něj hleděla,

ni stopy překvapení nebylo

na její tváři, tiše pravila:

„Můj Aucasine, já to dávno vím!

Já miluji tě od prvního dne,

co oči moje potkaly tvůj zrak.

Ta láska se mnou rostla.“ Aucasin

však zvolal: „Dívko, ach ty nechápeš!

Ne jako bratr sestru miluje,

já tebe miluji! Jak ženu muž!“

A ona na to: „Nejsem sestrou tvou,

a lásku chápu, neboť cítím zde

v tom srdci ubohém, že bez tebe

bych zemřela jak hvězda bez světla.“

A náhle oba vlastním slovům svým

se divili, mlčíce klonili

se k sobě, jejich rty se setkaly

jak kalichy dvou čistých lilií,

a pili duši jeden druhého

tak jedním dlouhým, snubným polibkem.

Pak druh na druha zase hleděli

a viděli se v světle novém, tak

že oběma se zdálo teprv teď,

že poznali se v pravé tvářnosti.

On zdál se jí jak květem krytý strom,

tak pevný a tak sladký zároveň,

a z jeho síly velká důvěra

se v duši její linula a klid.

Však ona zjevila se náhle mu

co bytosť z krajů cizích, nezemských,

cos kouzelného měla v pohledu,

plam plný velkých tajů háral v tmě

těch zraků působících závrať mu,

a zdála se mu bájný jako pták,

jenž každou chvíli zmizet by mu moh’,

strach pojal jej, že v dál mu uletí.

A cítil nyvosť sladkou vnikati

do duše, do těla, ta zmámila

ho jako těžká vůně jasmínu,

a zdálo se mu, síly veškeré

že prchají mu. Něm, jak bez duše

teď sedával u krbu s otcem svým

a neslyšel, co stařec povídal,

a neslyšel ty zprávy osudné

o bojích nešťastných, jež prohrával

Garin co den na hrabství hranicích.

Sen čarný zdál se, že ho podmanil,

a posléz otec vzkřikl zoufale:

„Mé dítě, vidím, nemoc smrtelná

že vyrvat hrozí tě z mé náruče!

Co bolí tě, co duši trýzní tvou?“

Jak ze sna takto syn mu odvětil:

„Ty uhodl jsi, otče, choroba

mě jímá velká, těžká, hluboká.

Ta choroba jest láska šílená.

Já zemru, jestli brzy nepojmu

za ženu Nicolettu.“ Vzpřímil se

tu hrabě Garin, blesky šlehaly

mu z očí, hněvem chvěl se osykou:

„Ty nejsi synem mým, ne mužem jsi!

V té chvíli, když se blíží nepřítel,

když čekám celou spásu z rukou tvých,

v tu chvíli odvahu máš broukati

o lásce své jak krotký holoubek?

Jdi! Chop se meče, v boj se uvrhni,

bych slabosť tvou ti mohl prominout.“

Však Aucasin mu prostě odtušil:

„Mru láskou, otče. Žíti nemohu

bez Nicoletty.“ Rozhorlil se víc

než dříve otec: „Hanba tobě buď!

ať Bůh mě tresce, jestli prominu

ti sketskou tvoji slabosť!“ Dobouřil

a syn mu na to klidně pravil tak:

„Ať Bůh mě tresce, jestli povolím!

Dřív nechci konat žádnou povinnosť,

dřív nechci vzpomenout, že rytířem

a synem tvým jsem, než mi přislíbíš,

že Nicolettu, družku přesladkou,

mi zasnoubíš co ženu, půjdu pak

a Bougars ať se chvěje v hradě svém.“

Zbled’ hrabě Garin, prudce domlouval

pak jedinému svému dítěti:

„Jsi smyslů zbaven? Mluví horečka

z tvých pošetilých slov? Přec dobře víš,

že koupil Florus dítě neznámé

a z krve pošlé lidí pohanských,

kdes u moře. Že vychoval ji tak

jak dceru svou, to chválit nutno snad,

a připouštím, že krása zdobí ji.

Jest dosti dobrá, aby Florus dal

ji kupci za ženu neb měšťanu

tam dole v městě... Ten ať ženu ctí

v ní spanilou, ať sobě za rovnou

ji třeba má... Však nikdy v tento hrad

vjezd slavit nebude svůj svatební!

Pro svého syna hledám nevěstu

blíž stupňů trůnu krále Francie,

ne v tůni saracenských kalužin!“

Jak bleskem dotknut zůstal Aucasin,

tma byla v očích jeho, vázl dech

mu v hrdle, rychle ale zmužil se,

hrd jako král ze svého křesla vstal,

a kliden pravil, pevně, s úsměvem:

„Co mluvíte o trůnech, otče můj?

Kde jest ten trůn, jenž jí by hoden byl?

Jest koruna, již nese na hlavě

král francouzský neb rovněž anglický,

neb žezlo svaté římských cesarů

a těch, již v Cařihradě panují,

dost sotva dobré, aby podnož se

pod krásné její nohy z něho skul.

Že ke mně ponížila luzný zor,

toť lásky div, toť více ceny má

než celá sláva hrabat z Beaucairu.“

Tak pravil Aucasin a odešel,

a hrabě Garin něm, jak ohromen

u krbu zůstal sedět celou noc,

sám v pusté síni, hlavu kloně v dlaň.

Když ráno bylo, k Floru zavítal,

do domu jeho přikvačil jak bouř

a vrh’ se v sedadlo, a věrný man

byl polekán a zvolal: „Hrabě můj,

zas přišla zlá, osudná novina?

Můj lid juž připraven, jen povelte,

a půjdem’ proti vrahům statně v boj.“

A dáma Blanka přišla do síně,

a celá bledá, v slzách zvolala:

„Ó, zajisté že Florus povinnosť

svou vykoná. Ať táhne v lítý boj,

já zatím zde se budu modliti,

by Bůh nás spasil, mír nám vrátil zas.“

Děl Garin chmurně: „Jiná vede věc

mě k vám, můj Flore. Budiž prokleta

ta dálná země, břeh ten africký,

jenž dcerku vaši vrhl v hrabství mé

co mornou zkázu!“ Florus oněměl,

tak překvapen byl, dáma Blanka však

se vztyčila a klidně pravila:

„Jste v domě mém, můj pane, hostem jste

a nemohu vás kárat ostře tak,

jak srdce moje velí v nevoli.

Čím ublížilo dítě ubohé

vám, pane, dítě, které miluji

jak vlastních očí světlo, duši svou?“

„Čím ublížila vaše dcerka mi?“

ptal Garin trpce se, „nuž, nevíte,

že z duše mé mi syna vyrvala?

Že čarodějka, lstivá, pohanská

jej kouzly zmámila, až sešílel?

Že v hrdém vzdoru trvá proti mně,

svých povinností že se odříká,

že za ženu ji žádá, chorobně

o ní jen blouzní? Budiž prokleta!“

Děl Florus: „Pane, jest to možné vše?“

A dáma Blanka, bledá, ztrnulá

se chytla za čelo a zvolala:

„Sen těžký, pane, v noci trápil vás!

Jest Nicoletta posud dítětem,

jak ptáče veselá, a lásky taj,

jak kouzla černá, jest jí neznámým.

Vy ranil jste mě lží svou hluboce.“

V tom zašelestil lehký, tichý krok

na dlažbě z mramoru, a u dveří

zjev Nicolettin luzný, vábný stál

ve stínu napolo, kol hlavy jen

jí slunce svit hrál v temnu kadeří,

z nichž modro plálo; bílá jako sníh

a s očima jak rosa jasnýma

se zdála víc než krásou pozemskou.

I hrabě Garin ztich’, když spatřil ji,

a ona k dámě Blance přistoupla

a ruku líbajíc jí pravila:

„Co hrabě Garin děl, to není lež.

Syn jeho obdařil mne láskou svou.

Ó, dámo Blanko, vím, co láska jest,

Já Aucasina celou duší svou

jak Boha miluji, a na věky!

Tu lásku vyrvat nikdo nemůže

nám ze srdce, snad ani v nebi Bůh.

Snad jeho ženou nikdy nebudu,

to ale lásce mojí nevadí.

Mé tělo i má duše jeho jest.“

Tak pravíc, tiše vyšla ze síně,

jak byla přišla; zdálo se

těm udiveným, již jí slouchali,

že skutečností nebyl její zjev.

Však hrabě Garin nejdřív promluvil:

„Vy slyšeli jste hrdý její vzdor?

Vy slyšeli jste, jak se přiznala?

Nuž, přisámbůh, jestliže nezmizí

do zítřka z města, že ji upálím

jak čarodějku zlou a rouhavou!“

Děl Florus na to: „Dobře, pane můj.

Jsem bez viny a dáma Blanka též.

Já Nicolettu odsud odvezu

a Aucasin ji více nespatří.

Den nešťastný jej vedl v tento dům.

Za hříchy naše Bůh nás tresce tak,

i vás i mne. Buď chválen v nebesích.“

A dáma Blanka „Amen“ šeptala

a zakryla si tvář a plakala,

a hrabě Garin s hlavou skloněnou

se vrátil tich a zasmušen v svůj hrad.

Ve hloubi zahrad zarostlý byl kout,

kam nikdo z domu Flora nechodil,

věž stará z mramoru se drolila

tam pomalu, a byla pokryta

od římsy k římse hnízdy ptačími,

a říkalo se, maurská princezna

že někdy vystavila ji, svou vlasť

když byla opustila s křesťanem,

jenž, nevěren, ji pozděj opustil.

Před věky prý to bylo, zmírala

v té věži žalem lásky pomalu,

do posledka prý pevně doufajíc,

že milenec se vrátí přece k ní.

Řeč ptáků znala prý a sýlala

je v širý svět, by zpráv jí přinesli,

kde ten, jejž věrně milovala, dlel.

A ptáci, kteří dnes tam hnízdili,

to byli oněch dávných potomci,

a vzdechy lásky maurské princezny

se byly věky na ně dědily,

a šveholili je po dlouhý den

teď na keřích, kde růže bujely,

neb u fontánu drolícího se

též jako věž, jenž studní bolu slul,

tož proto, že své slzy princezna

do jeho vod byla vždy ronila.

Do věže té, již kryly cypřiše

tak vysoké a husté, temnou zdí

že zdály se, do věže maurické

ved’ Florus nyní v noci, tajemně

svou dceru přijatou a pravil jí:

„Já s tebou nemohu se rozloučit!

Zde tajně skryta vězněm zůstaneš

tak dlouho, neblahá, až Aucasin

na tebe zapomene. Otcův hněv

pak pomine, a volnou budeš zas.“

I dáma Blanka s ní se loučila,

a Nicoletta vešla; zavřely

pak za ní dvéře. Zvolna stoupala

po schodech vzhůru, v temnou nyní síň,

již byli připravili mezi dnem

co příbytek jí rukou pečlivou.

Tam vrhla se na měkký koberec

a plakala, tak v žalu volajíc:

„Až zapomene prý! Ó, Bože můj,

pak nikdy víc ať raděj nevyjdu

ze svého žaláře! Strasť vězení

pak pramenem mi bude rozkoše,

neb raděj smrť než jeho nevěra!“

A zůstala na tváři ležeti

až do rána, když zora zaplála

a ptáci zpívali. Jich sladký zpěv

ji osvěžil jak kvítko rosy chlad,

a zvedla hlavu, ohlížela se.

Síň byla cize krásná, klenuta

jak graciósní vása zvrácená

dnem vzhůru, prohlubeným souladně,

stěn mramorových hladkosť brunátná

se zdála jedním velkým zrcadlem

a nesla klenbu, krytou fajansí,

tou nejjemnější, tmavě azurnou,

na jejíž půdě hrdě slunili

se krásní pávi v plné nádheře

a nevídaných květin pestrá směs

tam jemnou malbou všude bujela,

a zlatě rytým písmem arabským

déšť sladkých veršů lil se zářící

do girland rostlin z modra pozadí.

Ze zahrad s ranní zorou růžovou

pach nejsladší teď vnikal v komnatu,

a Nicoletta k oknu stoupila

a hleděla přes temné cypřiše,

jež plny rosy byly třpytivé

a plny ptáků houpajících se

na jejich větvích, přes ně hleděla

do zahrad plných růží, lilijí,

a daleko přes město v širý kraj,

kde lesy stály, háje kývaly,

a bílé páry z luhu stoupaly,

a naděj v mladém srdci zbudila

se jí jak zázrakem, a usmála

se dívka sladce, pravíc sobě tak,

svůj jasný obličej o okna sloup

si podpírajíc: „Pravda, sira jsem

v tom okamžiku, Aucasine můj,

a vězněm, proto že tě miluji!

Však dobře vím, že nezapomeneš!

A jak ten pták z temného cypřiše

tam do vzduchu teď volně nese se

výš, ještě výš, jak by se napit chtěl

ze zřídla světla – tak já volnosť svou

zas nabudu a k tobě přilétnu,

ty moje slunce! Světlo z očí tvých

též pít pak bude zrak můj žíznivý,

až zaplaví jej slza radosti!“

Tak sama sebe dívka těšila

při svitu zory v staré ve věži.

Dnem druhým zvěsť se městem šířila,

že Florus zavez’ dívku do dálí,

že zase prodal ji prý v otroctví,

a někteří docela tvrdili,

že hrabě Garin zabil nešťastnou.

Děl každý, co mu vnukla obraznosť,

a do hradu kdos přines’ smyšlénku

tu neblahou, a zbledl Aucasin,

a větrem letěl k Floru do města.

Dům manův pust však byl, a Aucasin

si marně žádal krátkou rozmluvu

buď s dámou Blankou, která churava

do komnaty se uzavírala,

buď s Florem samým, ten prý nevrátil

se z města zpět, kam dívku zavezl.

Dva hrozné dni v té nejistotě byl,

až Flora zastih’, k nohám padl mu

a zvolal divoce: „Vydej mi ji,

ji, kterou duše moje miluje,

neb proklet buď na věky do pekel!

Kdo dal ti právo rozloučiti nás?“

Děl na to Florus: „Ženou nebude

ti Nicoletta nikdy, otec tvůj

tak přísahal, a příliš vzácným jest

stkvost její čistoty, bych vydal jej

na pospas nezřízených chtíčů tvých!“

Bled vášní, těmi slovy podrážděn

vzkřik’ v divém rozechvění Aucasin:

„Což já se po tom ptám, co otec chce?

Vře ve mně oheň! Prahnu zoufale

po luzném jejím těle, po duši,

ať kněz nás spojí, chce-li, nebo ne!“

„Smíš takto mluvit,“ Florus odtušil,

„což nebojíš se, že tě slyší Bůh,

že světlý ráj ti někdy odepře

pro rouhání tvé smělé, nesvaté?“

„Pít ze rtů jejích rozkoš, rájem jest,“

děl Aucasin, „a třeba padat chci

do plamů propasti, v tůň pekelnou,

jen ji když v loktech budu držeti!

Do pekel zdávna vše se ubírá,

co kouzlem na té zemi zářilo,

tam mocných zpěvů mistři, harfnéři,

již duše zlatým zvukem jímali,

a krásné paní, velcí rekové!

V nich ve všech háral nesmírný ten žár,

jenž hvězdy trhá k sobě, který dme

i chladné moře proti měsíci

a sladce zase růži spanilou

na keři rozsvěcuje, vonný plam,

a nyvě z hrdla tryská slavíků

žár lásky, kterou hříchem zovete!

Jdi sám si v ráj, kde bledý mučedník

a svadlý stařec v mrazném blahu mdlí!“

„Bůh odpusť vám to hříšné rouhání,“

děl na to Florus, v duši dojatý

tou slepou vášní. „Bůh vám odpusť vše.

Však Nicoletty luzný obličej

víc neuvidíte, já zavez’ ji

do města při moři, a pluje juž

v dál modrou. Nikdy víc se nevrátí.

Váš otec dívce hrozil hranicí,

je zachráněna. Zapomeňte ji.

Buď s vámi mír.“ Odešel Aucasin,

měl v srdci smrť a slzy tekly mu

jak jarní déšť. A v síni seděl v své

se zrakem shaslým, tělo bez duše. –

Tou dobou hrabě Bougars z Valençu

byl vojska porazil, jež bránila

mu přístup ku samému Beaucairu,

a s ránem přišel, s valů viděli

teď vláti rudé jeho prapory,

jak krví padlých bratrů sbarvené,

a bez konce ty voje zdály se,

jež kolem města stany rozbily,

vzduch vítězným plníce jásotem.

Pláč žen a dětí městem sevřeným

se rozléhal. Ač muži hledali

zbraň každý nejlepší a spěchali

na bašty v rozechvění nesmírném,

přec zoufalství na tvářích jevilo

se patrné jim, neboť nevěřil

juž nikdo vůdcům, poraženým vždy.

Po příkré cestě na hrad vedoucí

se brali starci, v smutek odění

o hole podepřeni, pomalu;

do síně vešli, klekli na dlažbu

před Garinem a jeden zvolal z nich:

„Juž raděj vzdej se! Na nás nežádej

krev našich synů, každý miluje

své dítě jako ty, jenž zavíráš

do komnat Aucasina v obavě,

že v boji beznadějném zhyne ti.

Buď nebezpeč ať sdílí na valech

vzor ostatním, v nich budě odvahu,

neb brány města vel nám otevřít!“

Něm nejdřív bolem, Garin posléz děl:

„Juž pojďte se mnou, sami uslyšte

z úst mého syna, on že vinu má,

ne já, a suďte o mém neštěstí.“

Šel vrávoravým krokem, sledoval

sbor starců dlouhou chodbou, vnikli pak

do síně polotemné, ve křesle

kde Aucasin jak zlomen spočíval,

bled jako přízrak, v očích chorou zář.

Jak kolem lože zmírajícího

jen šeptem starci úžas jevili

nad strnulostí Aucasinovou,

však otec jeho ruku položil

mu na rameno, takto zvolaje:

„Vstaň, synu, vzchop se, střásej chorobu

jak pouto ze sebe! Před branami

juž stojí vrah a zvedá břitký meč

na prsa moje! Pospěš bránit mne.“

Však brvou ani nehnul Aucasin,

a stařec vzdychl z hluboka a děl:

„Ó, běda mi, jsem sir a opuštěn,

a zardívat se učím v stáří svém!

Ó raděj zab mne, synu nevděčný.

Slyš, pochybují o tvé mužnosti

a sketou v městě nazývají tě!...

Ty ještě mlčíš? Bůh ať trestá tě!“

A schýlil hlavu. Pojednou se vrh’

před synem v prach, objal mu kolena

a zvolal s pláčem: „Nuže, viz mne zde

u nohou svých! Já, starý otec tvůj,

ten, kterému bys sloužit v úctě měl,

před tebou klečím, ruce povznáším,

a zaklínám tě láskou matky tvé,

tvé matky, slyšíš, která v kostele

pod těžkou deskou dříme mrtvých snem,

– ó šťastnější nad neblahého mne –

tou láskou zaklínám tě, povinnosť

svou konej syna, muže, rytíře,

tož k vůli cti, když pro mne nemáš cit!“

Tak zvolal hrabě, hlavu položil

na synův klín a hlasně zakvílel.

Tu mocně pohnut, povstal Aucasin

a zvedal jej, sám k nohám se mu vrh’

a zvolal: „Otče, otče, promiň mi!

Chci do boje a vím, že spasím tě!

Však slitování měj s mou mladostí,

a slib mi, otče, že když vrátím se,

když nezahynu v seči, slib mi to,

že s Nicolettou jednou, naposled

mi promluviti dáš, že připustíš,

bych jediný na čelo polibek

jí vtlačit směl, když na vždy rozloučit

se máme zde, a neuvidět víc!

Ó, slib mi to! Tu naděj ponesu

pak sladkou před sebou co prapor svůj

a s praporem tím bude vítězství!“

Tak zvolal Aucasin, a jako mrak

stál dlouho Garin něm a zachmuřen,

až starci z města přišlí prosili:

„Buď povolným a dej ten, pane, slib!

Nás prosba jeho, věru, dojala!

Na vlastní mládí pomni, na ten čas,

kde zlaté květy lásky pučely

ti v srdci též! Buď, pane, spravedliv!“

Děl hrabě Garin tiše, loudavě

jak mimoděk: „Nuž staň se tedy tak!“

Když dořek’, Aucasin jak mladý dub

se vzpřímil, jejž byl vichr přemocný

ku zemi dlouho chýlil... Strhl meč

a štít se sloupu, v štít ten udeřil

a zvolal jako hrom: „Kde jest můj kůň?“

Vystoupl na pavlán, a s nadšením

jej shromáždění muži vítali,

když plamenným je slovem k boji zval.

Ruch nastal živý, mosty spuštěny,

a v čele voje vyjel Aucasin

na bílém koni, cválal do města

a blesky pršely mu ze zraků,

a jako divem v hrudi mužů všech

se zápal rodil, víra v vítězství.

„Do boje! Vzhůru!“ městem znělo to,

a mžikem zely brány do kořán,

a nepřítel se lekl, překvapen

tím valícím se proudem nadšenců.

A v čele pluku letěl Aucasin

jak svatý Jiří, saň když potřít jel;

jak zlaté ráno zářila mu líc

ta jeho sladká, z plavých ručejů

se noříc vlasů dlouze proudících

zpod lesklé helmy. Oči azurné

mu temné, dlouhé řasy slonily

a něha vesny linula se z nich,

jel jako ve snu, mdloba podivná

jej držela, tíž lásky nesmírné,

a přece duši křídla dávala

ta nyvá choroba, neb Aucasin

zjev Nicolettin nemoh’ odloučit

od myšlénky velkého vítězství,

jež dobyt nutno bylo. Letěl v boj

přes všechnu sladkosť lásky s vědomím,

že nese smrť a zhoubu odpůrcům,

a osudu a smrti velký stín

v zář jeho spanilosti mísil se,

až hrůza nepřátele jímala,

ten andělský když zřeli krásný zjev,

kol něhož sice roucha hedvábná

se vlnila, pestrá jak květů smalt,

jenž mával smrtonosnou zbraní však,

ten andělský když zřeli krásný zjev,

v jehožto zracích azur nebes snil,

však zhouba blesku rovně hrozila.

Seč byla krutá, muži padali

jak klasy v poli, žeň když nastala;

rek největší byl ze všech Aucasin,

proud nejdivější břehy trhá tak,

jak on porážel šiky nepřátel.

Déšť jako hustý rány padaly

na všechny strany, helmy rozpoltil

jak duby blesk, a štíty pukaly,

jež polekaní na svou ochranu

nad hlavy zvedali; ne jeden meč

na kusy rozbil, který vniknouti

se snažil v prsa jeho hrdinná.

Pět rytířů byl skolil do prachu,

pět bohatýrů, vůdců slavených,

již byli posud vítězili vždy

ve tuhých bojích proti Garinu.

Tím nepřátelům klesla odvaha,

a začali se chystat k útěku.

Tu proti Aucasinu přihnal se

na oři jako oheň divokém

muž majestátní v temném oděvu –

a nastal nyní nejkrutější boj,

jenž končil tím, že rytíř neznámý

tak silnou ránu kopím utržil,

že s koně kles’. Seskočil Aucasin,

meč odňal mu a pravil: „Vzdejte se,“

a zároveň jej zvedal, přílbici

mu s hlavy sňal, by dýchal volněji –

proud vlasů stříbrných tu vylil se

na bledý bohatýra obličej,

a výkřik zazněl: „Hrabě Bougars sám

jest zajat Aucasinem z Beaucairu!“

Děl hrabě Bougars: „Bůh mě vydal vám

neb ďábel do rukou. Kdo, pane, jste?“

A uslyšev pak jméno, povzdychl

a svěsil mlčky hlavu. Konec byl

teď bojů náhle, prchal nepřítel

a vzduch se třásl křikem Beaucairských.

Na bílém koni v slávě Aucasin

jel zpět do hradu, hrabě z Valençu

mu sledoval, a Garin zajásal,

když slyšel zvěsť a syna uviděl.

Do síně vešel Aucasin a děl:

„Můj otče, vykonal jsem povinnosť!

Teď slib svůj splň! Před tváří mužů všech,

již se mnou bojovali, vítězství

ti dobyli, já připomínám ti,

cos slíbil mi: že čistý polibek

na čelo Nicolettě vtlačit smím,

že promluvím s ní. Rychle pokyn dej,

a Florus poví mi, kde její skryt!“

„O jakém slibu mluvíš?“ Odtušil

mu otec přísně. „Nevím o ničem.

O věcech vážných s tebou promluvím.

O výkupném hraběte z Valençu.“

„Při hlavě mé,“ tu zvolal Aucasin,

„což možno, bys tak krátkou paměť měl?

Já přísahám, že neustoupím ti,

že žádat budu, co jest právem mým.“

Blesk šlehl z oka Garina, a děl:

„A já zas při své hlavě přísahám,

že upálím tu dívku zlověstnou,

do rukou svých když kdy ji dostanu.

Což nikdy sporů konec nebude?“

Zbled’ Aucasin a slzu v oku měl,

když otci odpověděl: „Bolestné

to věru, když kdo v stáří vašem lže.

Já zardívám se za vás, otče můj.“

V tom rozlétly se dvéře, do síně

teď vešel hrabě Bougars z Valençu

a hlasem chvějícím se promluvil:

„V hrad váš já toužil vejít, Garine,

však jinak, než to Bůh dnes usoudil.

Buď jeho vůle, tresce hříchy mé.

Teď, hrabě, rcete, jaký osud můj?

Mně nezbývá než vám se podrobit.“

Chtěl pokleknout před Garinem, jenž hrd

a příkře proti němu vztyčil se;

však Aucasin ho zadržel a děl:

„Ne otcův, nýbrž mým jste zajatým,

můj pane! Uznáváte pravdu tu?“

„Vy vítězem jste,“ vzdychl zajatý,

„já uznávám, že právo náleží

vám rozhodnout, co stát se se mnou má.

Jest bez milosti krutá mládež vždy,

a čekám, nejhorší že strojí mi

ta vaše bujnosť divá, nemoudrá.

Však buď jak buď... Juž rychle rozsudek

svůj proneste.“ Tu klidně Aucasin

mu pravil: „Hrabě, ruku podejte,

pak promluvím.“ A Bougars ruku dal

a pravil: „Když vám hledím do tváře,

cos dojímá mne. Věru zdá se mi,

že do rukou mě vydav nepřátel,

Bůh šlechetného zvolil vítěze.

Nuž, stanovte juž moje výkupné,

a přidám krásné koně, sokoly,

psy bystré jako vichry, stříbrné

a zlaté stkvosty; vše co nádavek

za vašich očí mírnou, vlídnou zář.“

„Ne,“ pravil Aucasin, „to není to,

co srdce moje žádá. Slyšte mne.

Před Bohem přísahejte, nikdy víc

že otce mého soužit nechcete,

ni pustošiti válkou jeho zem.

To přísahejte, pane, především.“

„Při živém Bohu přísahám, na kříž

na svatý, na rytířskou svoji česť,

že hraběte Garina nikdy víc

v svém žití nenapadnu, jeho zem

že svatá mi jak vlastní majetek.“

Tak jasným hlasem Bougars přísahal,

a Aucasin jej objal, pravil pak:

„To jesti vše, co žádám, a nic víc.

Tím propouštím vás, hrabě, z zajetí;

jste volný! Bůh vás domů provázej!“

A jal jej za ruku a vyšel s ním,

než překvapený Garin vykřiknout,

ba rukou pohnout mohl; za sebou

pak dvéře zavřel, těžké, na zámek

a usmál se, když v síni za sebou

hluk slyšel, vřavu, divé volání;

se schodou pádil, oře přivedli

dva ohnivé, dal jeden hraběti,

na druhého se vrh’ a ze hradu

a městem jeli spolu, udiven

kde lid se stavěl. Nikdo odvahy

však neměl vstoupiti jim do cesty,

neb vážně tak a velce Aucasin

do davu hleděl jako archanděl,

jenž z plamů třímá na ochranu meč

pro toho, jehož vede. Z města tak

do kraje vyjeli a na vršku,

pod nímž se v bázni vojsko sbíralo,

po boji rozptýlené v útěku,

se zastavili; pravil Aucasin:

„Teď v jistotě jste, hrabě. Dále Bůh

vás veď. Na přísahu svou pomněte!“

A kyvl rukou, k městu zpátky jel

a neposlouchal díků výlevy,

jež za ním hrabě Bougars posýlal.

Do města jel, do hradu, vešel v síň

a pravil otci: „Se mnou učiňte,

co libo vám. Do rakve položte

mě třeba. Nemá žití žádný čar

pro toho, který vzdal se naděje.“

A Garin děl mu s chladem ukrutným:

„Já syna měl, však pro mě mrtev jest;

byl vrahem mým a já jej proklínám!

Že chtíčem zmámen, otci výhost dal,

a před nepřítelem že smrtelným

jej urazil, šíleně, krvavě,

to Bůh snad odpustí mu – nikdy já!“

Pak obrátil se k sluhům s povelem:

„Do věže veďte toho zločince,

jak pravil jsem vám.“ Žádný ale z nich

se nepohnul, až posléz Aucasin

je sladce prosil: „Poslechněte přec!“

Tu s pláčem plnili svou povinnosť

a vedli jej přes dvory, pod baštu,

kde stará stála věž, na polo juž

se bořící; tam v úzkou vedli síň

na chudé lože toho, který byl

dnes ráno vjezd svůj slavil vítězný

do hradů otců. Sedl Aucasin

na lože své a takto žaloval:

„Ó, Nicoletto, květe nejkrasší,

na růžovém kři lásky vykvetlý,

pro tebe trpím, pro tvou milostnosť,

jež sladší jest než hrozen uzralý.

Ne proto, že mi hoře snášet jest

zde v žaláři, zde v temnu, v samotě,

ne proto lkám! Jen proto, milená,

že svit tvých očí na mne nezáří...“

Tak uvězněn, jak ona, žaloval,

a slunce zacházelo za hory,

a teplá byla, jasná, tichá noc

a klonila se na hrad, na město,

do šera svého pláště halíc je.

Les dálný však jak láskou zachvěl se,

nad tmavou stěnou stromů rozbřeskla

se bledá, nyvá zář, pruh zlatistý

se klenul nad vrcholky, rostl v báň,

a pomalu vynořil velebně

se velký měsíc. Dlouhé pablesky

se vzduchem linuly a padaly

na město šikmo, na tu druhou věž

ve stínu cypřišů, kde dřímala

teď Nicoletta, tiše jako pták.

A paprsky když v oči vnikaly

jí měsíce, tu spánek s víček prch’,

a dívka vstala s lože, k oknu šla

a plna ještě snů hleděla v sad,

kde růže voněly a sterý květ,

a k nebi vzhledla, hvězdy démantné

kde rozkvétaly v temnu azurném

jak oka v tmavém modru pavích per.

A jak v té noci hvězdy tryskaly,

tak vycházelo z duše soumraku

jí tisíc tuh, a obraz toho stál

jí před zrakem, jenž dražší nade vše

jí byl, a láskou k němu zpita zvolala:

„Můj Aucasine, jestli neuzřím

ten milený tvůj jasný obličej,

pak zemru žalem! Raděj do rukou

ať otci tvému padnu, pomalu

než trýzeň moje zde mě usmrtí!

On aspoň rázem konec učiní!“

A rychle nožem clony párala,

jež nad ložem jí těžké visely

a u dveří, i měkké koberce

a dovedně ty laty spojila,

tak provaz zrobíc, jejž na okna sloup

pak přivázala. Hbitě, bez bázně

se pouštěla teď dolů do hloubky,

a zasmála se tiše, do trávy

když do vonné se nohy vnořily

na pevné půdě, v spící zahradě,

ty malé, nahé nohy mramorné,

jež bělostí svou zahanbily sníh

těch sedmikrásek, jichž se dotknuly.

A sebrala svůj vlekoucí se šat,

jenž, světlý mnohou nití stříbrnou,

se leskl v záři lunné, nesla se

jak krásný, bílý, plavý, štíhlý zjev

tou dřímající, snivou zahradou

tak lehkým krokem, rosu sotva že

se stvolu trávy střásla, kráčejíc.

Ze zahrad šťastně vyšla, kradla se

teď opatrně stínem v ulicích,

vždy prchajíc, kde světlá záplava

se luny blyštila. Tak dosáhla

pod pláštěm tmy až valů hradebních,

a vidouc starou, rozpukanou věž,

z níž světlo jakés slabé dralo se

do hustých keřů kolem bujících,

krok obrátila tam, nevědouc proč,

a ke skulině tvář svou přikladla,

a překvapena v šeru viděla

tam Aucasina sedět, slyšela,

jak pro ni lkal. Tu, bolest potlačíc

svou vlastní, skulinou tak zvolala:

„Ó, nermuť se! Jsemť tobě na blízku!

Můj Aucasine, světlo očí mých,

ó, zanech pláče! Zmuž se, milený!

Já volna jsem a prchám do lesů.

Ó, zajisté, že brzy žalář tvůj

se otevře, pak, drahý, v širý kraj

ty za mnou přijdeš, až tě zavolám!

Teď Bůh tě potěš!“ Oči pozvedla

ku nebi hvězdnému, však užasla:

stráž nad ní stála, blízko na skále!

Muž starý byl to, zraky upíral

na její líc, na kterou luny svit

se bílý lil, a dívka třásla se.

Ten starý muž však pohnut hluboce

tou něhou, s tváří její linoucí,

se tvářil, jako by ji neviděl,

a drsným hlasem svým, jenž chvěl se však,

v noc tichou tuto zpíval výstrahu,

jak dlouhý čas by písní krátil si:

„Ó, bílá holubice, chraň se, chraň!

Se zbraní pod pláštěm tě hledá vrah;

svá křídla rozepni a hledej les,

než v zrádný úsvit promění se noc!“

A hleděl vzhůru k hvězdám zamyšlen,

a Nicoletta: „s Bohem!“ zvolala

do skuliny, pak vzhledla do výše

a sladce šveholila tak svůj dík:

„Buď žehnán ten, jenž smilování měl!

Tak smilujž nad jeho se duší Bůh

tam nahoře v tom třpytném světě hvězd,

a dříme máť-li jeho pod zemí

i otec starý, pokoj nejsladší,

pro jeho lásku, popel jejich měj!“

Tak zvolala a zmizela jak sen;

a hvězdy dále bíle zářily

na vlahou, zdřímlou zem, a útěcha

do srdce vězně vešla, radosť pak

do srdce toho, jenž na stráži stál. –

Však v srdci Garina byl nepokoj,

sen nechtěl spustit se mu na víčka,

na loži ležel jako v plamenech,

a konečně když ráno bylo zas,

tu na všech tvářích viděl pošmurnosť,

a věděl, že mu každý vyčítá,

že syna tvrdě v žalář uvrhl.

A přemýšlel, jak napravit by měl

tu křivdu velkou. Seděl zasmušen,

když Florus vešel, věrný jeho man;

ten mlčky dlouho na něj vážně zřel,

až posléz pravil: „Hrabě Garine,

já žalem hynu, ty se raduj však.

Věz, Nicolettu že jsem neodvez’,

jak jsem byl pravil. Uvěznil jsem ji

a hlídal ve věži... Však žel, ó žel,

že v této noci dívka unikla,

a z řeky před hodinou vytáhli

ti, kteří prchající hledali,

plášť její hedbávný... Ó zajisté

že zahynula bídně ve vodách!“

A svěsil hlavu, zakryl rouchem tvář

a vyšel z hradu. Garin ale vstal,

a kázal otevříti vězení,

a objal syna, takto zvolaje:

„Buď mezi námi ode dneška smír!

Já prominu ti vše! Ty zapomeň.“

Pak za chvilku dal Flora zavolat,

a ten teď znovu opakoval zvěsť

svou truchlivou, a zlomen bolem tím

byl Aucasin a těšit nedal se.

Tak na hradě se dálo v Beaucairu,

a zatím Nicoletta těkala

po lesích šumných ani netušíc,

co lichých zvěstí o ní koluje.

Hvozd bez konce se zdál jí, bloudila

noc celou, znavením až upadla

v sen těžký. Slunce když ji zbudilo

svým prvním paprskem a ptáků zpěv,

tu povstala a rosou koupala

si tvář, a vzpomínajíc toužebně

na Aucasina, květy zdobila

si temné vlasy, jak by doufala,

že s ním se potká, že jej potěší

svým zjevem luzným. Znova kráčela

pak lesem, který vesnou rozmazlen

jak láskou chvěl se; jeden sladký šept,

houšť jeho hlubá byla, listnatá,

pln vůně byl, pln tajů soumračních,

pln ptačích hlasů. Velký jeho čar

jak teplo slunce dívce v nitro vnik’,

a cítila se sestrou sourodnou

těch stromů, na nichž květy svítily

tak hvězdně jako vlastní její zrak,

těch ptáků zpívajících na větvích.

A náhle, jak by byla ptákem též,

se Nicoletta dala do zpěvu.

Slov neměla, jak slavík. Klokot jen

jí na rty stoupal z duše úkrytu,

té duše, která celá měnila

se v jasný zvuk, jenž proudem jásavým

až k nebi tryskal, pak zas tiše lkal

jak přísvit lesa snivě, šeptal zas

jak mírný potok mechem rozlitý,

smál hrdličkou se, vánkem domíral,

by náhle zase vzlétl k blankytu

jak prška perel vzhůru metnutých.

A časem tím seděli pastýři

u chladné, stříbrolesklé studánky

na mezi paseky, kde ranní chléb

si dělili, a tiše opodál

se stáda jejich pásla nečetná.

A mezi nimi o strom podepřen

na mechu seděl cizí, bledý muž.

Tvář jeho smědá byla jako bronz,

zrak krásný, avšak mlhou obestřen,

a bohatýrské tělo zlomeno

jak velkou trýzní. Poutník z daleka,

byl v lesích zbloudil, zlá kde choroba

jej smrtně stihla. Marně pastýři

mu léky podávali. Vzdávali

se naděje, a smutni hleděli

na trpícího právě, podivná

když z lesa píseň teď se ozvala,

tak duši jímající, nezemská,

že zdálo se jim, nikdy podobnou

nebyl slyšel starý, vlhký hvozd.

Ó, jaký byl to cizorodý pták,

jenž tyto zlaté zvuky v ticho lil?

Chléb padal udiveným z rukou v klín

a chorý muž zved’ hlavu, zachvěl se,

a na tváři jak slunce paprslek

mu zahrál úsměv... Nicoletta v tom

se v záři slunce, v třpytu rosných trav

na kraji lesa, bílá, zjevila,

jak letní oblak v tůni azuru.

A vidouc muže, zamlčela se,

a s úsměvem, jak zora spanilým,

jim pozdrav kyvla... „Feja!“ šeptali,

a žádný nehnul brvou, nemocný

jen zalkal, jak by volal o pomoc.

Tu dívka soustrastně mu v bledou tvář

se zahleděla, přicházela blíž,

a položila vzdušnou ruku svou

na čelo jeho, květem zroseným

se dotkla zraků jeho horečných,

a sladce pravila mu: „Pověz mi,

co trápí tě, co bolí, ubohý?“

„Nic nebolí mě více,“ odtušil,

a nach jej polil, oči zasvitly

mu jako hvězdy, něhou chvěl se ret,

když tiše děl: „Jsemť zdráv jak zázrakem

tvých prstů dotknutím, jest krása tvá

jak rajský květ, a duše září z ní,

jak vůně z květu jde! Jsemť uzdraven,

však srdce choré na vždy zůstane,

neb vím, že zmizíš zase jako sen!“

Tak pravil jí a všickni ostatní

se klonili před dívkou hluboce,

a nejstarší z nich tak ji oslovil:

„Mluv, paní naše, jestli fejou jsi,

pak ověnčíme v lese onen strom,

na kterém houpáš se, když měsíc je.

Chraň naše stáda. Nám buď milostnou.“

„Jsemť prostá dívka,“ děla s úsměvem,

však uzdravený zvolal: „Nevěřím!

Moc jakás vyšší v tobě přebývá!“

Tu zlatý úsměv tváří její šleh,

a slova její snivě, pomalu

se ode krásných rtů jí linula,

jak stříbro vody padá z fontánu

do vodojemu, tiše, z porfyru,

a děla takto: „Pravda, v ňádru tom

moc velká bydlí, Bohem skytnutá,

divy tvoří – lásky je to moc.

Čar který rovná se jí na světě?“

A oči její sladce hleděly

jak narcisy dva, které vykvetou

kdes v stínu lesa vedle potoka.

„Buď požehnána láska,“ šeptali

si pastýři, jak kouzlem pojati,

však uzdravený, cizí, smědý muž

jí bílou ruku vzal a přitlačil

na bušící své srdce, šeptaje:

„Jsemť více, než se zdám! Tam za mořem

ráj kvete mi, a vládnu bohatstvím.

Rci slovo jen, a paní všeho jsi!“

Však Nicoletta zamyslila se,

a zdálo se, že ani neslyší,

neb k pastýřům se obrátila zas

a pravila: „Vám znám jest, křesťané,

ó, zajisté, vám znám jest Aucasin,

syn hraběte Garina z Beaucairu?“

Děl pastýř jeden: „Známe Garina

i jeho syna. Pánem naším jest.“

Tu vzdychla Nicoletta, šveholíc:

„Až Aucasina uvidíte kdo,

pak řekněte mu: Bílá gazella

v těch lesích bloudí, slunci stále vstříc.

Před tebou, Aucasine, neprchá.

Šíp zlatý lásky srdce ranil ji

a v samém bolu cítí blaženství!“

Tak končíc rukou kyvla, v temný hvozd

se ponořila opět, zmizela

jak vločka sněhu v šeru zeleném,

a píseň její znovu zazněla,

zpěv jako touhyplný slavíka,

a slaběj zněla, slaběj, slaběji,

čím dále v hustý zapadala les,

až s vánkem lehla v hlubé tišině.

A pastýři u chladné studánky

bez hnutí seděli a dívali

se druh na druha v němém podivu;

a stáda jejich pásla opodál

se v míru božím, slunce svítilo

a jeho zář se zdála slavnostní

jak aureola, zbylá po zjevu,

jenž jako sen byl minul nebeský.

Ten cizí muž však povstal s povzdechem

a šeptal: „Žel!“ a slzu utřel si

a směrem bral se k městu Beaucairu.

Směr opačný si dívka zvolila,

den celý putujíc bez únavy,

a když zas večer listím proséval

své dlouhé, zlatorudé paprsky

a stromy, unaveny, tišeji

když šelestily, zastavila krok

u místa podivného, sedm cest

kde bílých hvězdou křižovalo se,

a pravila si: „Jestli Aucasin

mne hledat bude, kolem půjde zde,

a miluje-li mě tak nadšeně,

jak srdce moje pro něj láskou mře,

pak uhodne, že dlím mu na blízku.“

Tak pravíc, rychle větve kvetoucí

se stromů lámala a malý stan

z nich spletla nízký; z ratolestí krov

pak sestrojila, lože z vonných trav,

a různé zvonky, plané růže, hloh

stěn toho domu byly ozdobou,

až uvnitř byl jak zvenčí jeden květ.

A nad ním dub se starý rozkládal

pln ptačích hnízd a zlatým mechem kryt.

V stan vešla dívka, klesla na lože,

a spánek spustil se jí na víčka

při šumu lesa, v čarném soumraku.

A vyšly hvězdy, velký měsíc též,

a dívaly se střechou zvědavě

na sladce spící zjev ten panenský,

a sedm bílých cest se rozběhlo

do světa širého, by hlásaly,

co byly viděly, však podivem

tak byly ztrnuly, že mlčely.

Tak Nicoletta skryta zůstala. –

A zatím tesknil po ní Aucasin

na hradě v Beaucairu, kde strojily

se marně okázalé slavnosti

a turnaje, kde marně truveři

se snažili na zbledlou jeho tvář

stín úsměvu přikouzlit na chvilku,

vše bylo bez výsledku, truchliv byl,

práh překročiti nechtěl, na pavlán

jak chorou dívku vynášeli jej,

by svitem slunce aspoň pookřál.

Tu jednou stalo se, že cizí muž

do hradu zavítal a pravil tak:

„Jdu z daleka. Mám mnohou zkušenosť,

za mořem nabytou, za horami.

Pán toho hradu, slyším, chorý jest,

já pokusím se vyléčiti jej.

Jen okamžik chci sám s ním rozmlouvat.“

Ač nevěřili, přece vedli jej

na pavlán k nemocnému. Poutník stál

na chvilku něm a pohnut velice,

boj jakýs tuhý uvnitř bojoval,

tvář osmahlá bol velký jevila,

však náhle odříkání vznešené

jak boží mír mu z očí zářilo,

nad Aucasinem sklonil se a děl:

„Chor byl jsem jako vy, a zázrakem

mě uzdravila ruka andělská.

Na koně, pane! Jeďte do lesů,

kde trávy kvetou, ptáci zpívají.

Vstříc jeďte slunci. Bílá gazella

tam bloudí, šípem lásky zraněna.

Zjev, který vložil slova v ústa má,

tak jasný jest, že osvětlen byl les

jak lunou, jeho sladkou milostí.

Mně zmizela – vás volá k sobě však.“

Tak končil poutník, vzdych’ a odešel.

Jak ze sna zbuzen, zvolal Aucasin:

„To Nicoletta k sobě volá mě!

Ať živou jest neb bledým přízrakem,

do lesa půjdu za ní, slunci vstříc!“

Sed’ na koně a prchl z Beaucairu.

Les dosáh’ brzy, ten však, hluboký,

bez konce zdál se, stopy nebylo

v něm po té, kterou hledal toužebně,

a marně volal jméno Aucasin

to nejsladší, od rána k večeru,

jen ptáci dávali mu odpověď

a ozvěna, jež posmívala se.

Kůň znaven byl, a znaven Aucasin,

a trní roucho jeho trhalo,

a větve do tváře ho šlehaly,

a večer klesající pošmurně

na starý hvozd odnímal odvahu

mu poslední, a naděj mizela

mu z duše... Cesta byla zarostlá

tak travou vysokou, že s tíží jen

kůň ku předu se bral, a posléz kles’,

a spadl Aucasin a poranil

se na čele, až prudce tryskla krev

a na okamžik oslepila jej.

Když z omráčení svého probral se

a krev si utřel, viděl, sedm cest

že před ním bílých křižovalo se,

a opodál pod dubem spatřil stan

ze samých květů vzdušně stavěný.

Ten vonný dům, tak nízký, útulný

jak hnízdo ptačí, mocně vábil jej,

a nedivil se, že na nebi též,

se měsíc zastavil, se zálibou

na chatu hledě, jak by vejít chtěl,

a bledý byl, a bílý, nyjící

jak Aucasin... „Jsi sklamán jako já?“

děl jinoch šeptem, „zraněn jako já

tím dlouhým, bez výsledku toužením?“

A doplížil se k hnízdu pod stromem,

a vklouzl tam, a klesl na květy

a pozdvih’ oči. Střechou listnatou

na nebi hvězdu viděl kmitati

se soumrakem, jenž padal jako déšť

tak tiše, sladce stromům v koruny,

a jinoch vzdychl: „Hvězdo třpytivá,

ty’s ona, která luně sleduje

vždy modrou drahou nebes, vábí tě

za sebou pán tvůj, měsíc! Běda mi!

Tak Nicolettu k sobě volal Bůh,

by v ráji navždy krásně svítila,

neb temno bez ní posud bylo tam.

Když v náruč nikdy víc ji nepojmu,

kéž Bůh mi přeje krátký okamžik

do ráje na ni patřit. Spadnu zas

na smutnou potom zem, a pádem tím

smrť najdu, která spásou poslední!“

A zavřel oči; zašelestilo

cos jako ptáče v listech. Aucasin

tu znova vzhled’, a ejhle, svítily

dvě čarokrásné hvězdy krovem teď

a zdály se tak blízké, zdály se

jak oči dvě, jež na něj zíraly;

teď zmizely... Však silně chvěl se krov,

a za chvíli se luna spanilá

tak čistá, bílá, smavá zjevila

tak blízko jemu v samém lupení,

a zdála se jak dívčí obličej,

a tichý smích jí linul ode rtů –

a Nicoletta lunou byla tou,

a oči její těmi hvězdami,

a zmizela, a zjevila se zas

u vchodu stánku, v náruč klesla mu,

a byli němi štěstím nesmírným,

až slovo „miluji tě“ z duše jim

se na rty vydralo, a lilo pak

se jako proud vždy znova zas

v tu světlou, vlahou noc jak větrů šum,

jenž všemi zvuky hude ve stromech.

Pak, umdleni když byli polibky,

na čelo kladla dívka milenci

květ léčivý, by ránu zhojila,

již pádem s koně si byl utržil,

a shojen byl, než hvězdy vybledly;

a zora když juž svítat počala,

děl jinoch dívce: „Nutno odejít,

zde našli by nás, půjdem’ v cizou zem.“

„V dál modrou,“ Nicoletta svědčila,

a oči zasvítily jí radostí.

„Ó, šumem větrů opojiti se,

svit slunce pít a těkat prostorem,

jenž nezná meze, s tebou, vždy a vždy!“

A záříc tulila se k milenci,

a sedli na koně, a po jedné

z těch sedmi cest se nyní pustili,

a z hlubokého lesa vyjeli:

zjev byl to z končin snů, ten hrdý kůň,

a na něm plavovlasý Aucasin

jak slunce krásný, světlý, zářící,

a v náručí svou družku nesoucí,

tak bílou, zázračná jak lilie,

a žádoucí, jak pramen milosti.

Kraj širý světlým kouzlem zaplanul,

když z lesa vyjeli: tak usměje

se země sprahlá, déšť když ovlaží

jí prsa... Kolem sebe hleděli,

pak trhl jinoch uzdou. Měřili

ku straně, kde se modrá třpytila

mha jakás tajůplně, vábivě,

mha, která mořem byla, valícím

se bez oddechu k břehům vysokým,

jak u nohou by jejich prosilo

o lásku, kterou skytnout nechtěly.

Po dlouhé jízdě moře dosáhli

a jali se po břehu choditi,

a ochvíval je větrů tichý van.

Byl večer zvelebený purpurem,

jenž, zlatotkaný, s nebes do moře

se vlekl, plný blesků. Na hřbetě

vod vzdmutých, tmavých, plných žárů však,

loď velká houpala se, podivná,

jak bájný pták. A pravil Aucasin:

„Ta loď by spásou naší mohla být,

ku břehům snadno by nás donesla,

kam mého otce nedosáhne moc!“

A kráčel zamyšleně ku předu,

kde skála dál do moře vbíhala,

a zastínil si oči rukama

a zíral na loď bystře, pátravě.

A zatím Nicoletta zahlédla

na blízku starou studeň omšenou,

kol které plané růže bujely

jak malý les, a rychle se schodů

do skály vrytých, úzkých spěchala,

by ukojila žízeň palčivou,

a natrhala růží; sotva však

že dostoupila k studni, vyřítil

se náhle z růží divých mužů dav

a obstoupil ji. Něma leknutím

se octla v rukou jejich, běželi

s ní k chobotu, kde člunek jejich byl,

a výkřik, který z prsou vydral se

jí pozdě teď, uslyšel Aucasin.

Jak tygr letěl se skal za člunem,

však mužů několik, již na břehu

se byli zmeškali, jej napadli

ze zadu, zrádně, velkou přesilou

jej přemohli, a spjali provazem,

a přivázali jej tak ke stromu,

jenž osamělý rostl na skále.

Pak sedli do člunu a ujeli,

a Aucasin si zoufal šíleně:

člun vodou letět viděl, přistati

u samé lodi, viděl vynášet

svou Nicolettu z člunu, viděl pak,

na palubě jak ruce lámala

a závojem jak „s Bohem“ kynula,

a viděl, loď jak plachty napnula,

a jak ji moře unášelo v dál,

jak mizela, a stále mizela...

Pak přišla noc, a zase svítil den –

a moře jedna hvězda, jeden blesk

pod modrým blankytem se šířilo,

však bylo prázdné, stopy nebylo

juž po lodi. Tu mlčel Aucasin

a nevolal juž k Bohu o pomoc,

na hruď mu hlava sklesla bez vlády.

Tma kryla oči, smrť jej ovála

svým dechem mrazivým... Když vrátil se,

ach, proti vůli své, zas k životu,

juž k stromu nebyl více přivázán,

na trávě ležel. Florus, věrný man,

stál nad ním schýlen, v očích slzy měl

a pravil měkce: „Chválen budiž Bůh,

že opět žijete! Nás otec váš

byl vyslal, když jste prchl z Beaucairu.

Zde posléz jsme vás našli... Vraťte se

pod střechu otcovskou a povězte,

co s vámi dělo se?“ Však Aucasin

mu odpověděl: „Nech mě zemříti!

Teď Nicoletta na vždy ztracena.

Co na tom světě ještě zbývá mi?

Zpět do Beaucairu vrátit nechci se!“

Tu šeptal Florus: „Ještě zbývá vám,

můj pane, velká jedna povinnosť.

Nuž vězte, otec váš že umírá,

že ještě jednou chce vás uvidět

a prosit vás, byste mu prominul,

že tvrdým byl. Jest zlomen jeho pych.“

Tu zachvěl sebou mocně Aucasin,

a oči zvlhly mu, a tiše šel

a na kůň sedl, pravě Florovi:

„Nuž, veď mě k němu.“ Tak do Beaucairu

se vrátil Aucasin v tu samou noc,

co anděl smrti vešel do hradu

pro duši Garinovu. Zatlačil

syn víčka otci, slavně pochoval

jej v mausoleu, a pak klesl sám

do smutku hlubokého jako hrob. –

Loď zatím plula mořem šumivým,

a na palubě, hořem schvácená,

bez ducha, Nicoletta ležela,

květ jako zlomený. A mizel den

za dnem, a koráb přistal konečně

ku břehu v Africe, a nastal šum,

a zvedli Nicolettu, vynesli

ji na souš. Oděli ji látkami

jak zlato třpytnými a vsadili

ji na velblouda, k městu vedli ji

a pravili: „Ty bílé kupole

a štíhlých minaretů hustý les,

toť Karthago. Tam prodat hodláme

za velkou cenu, dívko, krásu tvou.“

Trh hlučný byl, a velkou hranici

tam právě rovnali, a tlačil lid

se kolem stařeny, již přivedli,

by spálili ji. V ruce třímala

ve chvějící se velkou pochodeň,

by sama zapálila hranici.

Tak velký byl ten lidu hustý tlum,

že Nicolettin velbloud, zastaven,

krok učiniti nemoh’. Nad hlavy

čněl všeho lidu, a jak luzný květ

na balvanu se dívka bělela

na hřbetě jeho, v zlatých rouších svých,

jak v záři tonouc. Zrovna naproti

té hranici zjev její třpytil se.

A stařena juž byla vystoupla

a mávala nad hlavou pochodní

a zvolala: „Umírám nevinně!

Dnes tomu deset právě bude let,

co s dceruškou já krále jedinou

se procházela, chůva pečlivá,

u moře v sadech, krásně kvetoucích.

od palmou, sladké dítě, seděla

a s prstenem si hrála, zářícím

jak plamen zelený; neb smaragd ten

byl z nejvzácnějších v zemích východních.

To prsten krále byl, jenž odolat

jí nemohl, když na něm škemrala,

jak pravé děcko, aby za hračku

sen půjčil. Nuže, v zahradách

prsten navlekla jsem na stužku

a pověsila kolem hrdla jí

pod roucho, líbajíc ji; myslila

jsem, tak že zapomene na prsten

a já že králi spíše vrátím pak

ten klénot drahocenný, jediný.

Však sotva že byl ukryt pod rouchem,

tu vrazili k nám muži divocí,

a marné bylo všechno volání,

z mých rukou rvali dítě královské

a odnesli, a zmizeli jak stín.

Já lkala k nebi, bolem šílená –

a nekonečná řada běd a muk

teď nastala. Já dítě, pravili,

prý zavraždila, vrhla do moře,

bych onen klénot zrádně ukradla!

Mé slzy, přísahy, mé zoufalství,

vše marné bylo. Král byl šíleným

jak já svým bolem, bylo útěchou

mu jedinou, mou vidět krutou strasť.

Do vězení jsem byla vržena.

Tam ale nové světlo vyšlo mi:

byl vězněm se mnou, sličný, plavý hoch,

ze země provençalské pocházel

a pěvcem byl a housle svoje měl,

ty byli nechali mu. Jejich zvuk

byl jako světlo hvězd... Ach žaloval

tak sladce, že mu slunce zlatý svit

juž nedopřáli, krutí katané,

ni kvetoucí Provence luzný kraj,

ni drahé matky svatý polibek,

té přeubohé, která toužila

teď v pustém domě, marně zírajíc

v dál modrou denně s věže vysoké,

přes všechno sklamání vždy doufajíc,

že syn se vrátí v její objetí.

Nad jeho žalem zapomněla jsem

svůj vlastní žal, a v duši se zvuky

těch jeho houslí láska vnikala.

Já jako matka milovala jej,

a útěchou ta láska byla nám,

a když jej touha jeho hluboká

po vlasti, po volnosti, po matce

v tom temném usmrtila žaláři,

tu umíraje, sladce žehnal mi

a pravil: „Vidění mám prorocké.

Ty vyjdeš z toho temna, nevinnosť

tvá přijde na jevo, a vrátí se

do vlasti, k otci, dítě ubohé,

jež v cizé zemi pláče, jako já.“

Na druhý den já králi sdělila

vše věrně. Zamyslil se na chvíli

a dojat krutým juna osudem,

tak pravil mi: „Snad pravda, co mi díš!

Snad děcko moje žije! Vrátí se!

Pro blahou tuto naděj usmrtit

tě nechci hned. Však tvoji hranici

já narovnati kážu rok co rok

vždy na ten den, kdy dítě ztraceno.

Až doufání mé dlouhé znaví se –

pak zemřeš v plamenech.“ Tak král mi děl.

Nuž, po desáté dnes mě vyvedli

a dali dnes mi v ruku pochodeň

na znamení, že tenkrát zemřít mám,

že krále znavilo juž doufání.

Nuž, buďsi, zemru, ale nevinna!“

Když dokončila, vrhla pochodeň

na hranici, a v okamžiku tom

král objevil se, stařec velebný,

na mramorovém domu pavlánu

a zvolal: „Zemři dle své zásluhy!“

A bylo ticho, lid na kolena

se vrhl, plamen vzňal se pomalu,

a rudá zář se lila náměstím

a v zlatých rouších zrcadlila se

té bílé dívky, která na hřbetě

se velbloudově náhle vzpřímila.

Jak příval vod, jak vichrů šumění

to Nicolettě v hlavě hučelo,

jak ve snách viděla se dítětem

pod palmou sedět, hrát si s prstenem,

a každé slovo byla chápala

té cizí mluvy divné stařeny,

a jako tíž cos s ní se valilo,

a jako světlo cos se rozbřesklo

jí náhle v duši, pouto drželo

ji jakés však a hrdlo úžila

jí jakás němota; však pojednou

to pouto puklo, dívka vykřikla

tak jasně, zvučně, celým náměstím

že jako zvon zněl sladký její hlas:

„Má chůvo! Lajlo! Lajlo! Chůvo má!“

Tu jásání se strhlo jako bouř,

až město zachvělo se v základech,

pláč radostí byl v celém Karthagu,

ten prsten se smaragdem převzácným,

jejž posud dívka měla na stužce

pod rouchem svým, šel z ruky do ruky

ve mramorovém domě královském,

a dívka z objímání otcova

do náručí padala chůvina,

a vyptávání konce nebylo,

a celý měsíc slavnosť trvala,

jež, neslýchaně stkvělá, bouřila

po celém štěstí zpitém království.

Však dívka smutnou brzy stala se

po prvním okamžiku vzrušení,

a vlahé noci, hvězdné, azurné

stesk lásky žalovala, touhu svou,

však stará Lajla byla jediná,

jež tušila, co v ňadrech dítěte

se dálo as, a tak jí pravila:

„Ó, srdce mého srdce, vidím to,

ty šťastnou nejsi! V sladké Provenci

ty zanechalas v žalu někoho,

jenž tobě dražší než to království!“

A Nicoletta na to: „Uhodlas.

Tak plavý jest jak onen trubadur,

jenž s tebou tesknil v temném žaláři;

žít bez něho mi nelze. Pomoz mi!“

Král vešel v tom, a zvolal na prahu

té stinné, vonné kobky z mramoru,

kde dívka dlela: „Nesu dobrou zvěsť!

Ty vyslyš mě, má dcero, pozorně.

Král egyptský, můj přítel nejlepší,

se vrátil z cest po dalném západě.

Rek jest to sličný, mladý, slavený,

jak zlato ryzí, moudrý, šlechetný.

Když myslil jsem, že zemru bezdětek,

tu darem Karthago jsem podal mu

pro dobro svého lidu. Nyní však,

když tebe mám, já vůli změnil svou.

Dar ponechám mu, nezruším svůj slib,

však o korunu neoloupím tě.

Já zkázal mu, že dceru jedinou

mu poskytnu jak svoje království,

a ženich tvůj, tou poctou zavděčen,

hned dal se na cestu a blíží se

juž mému městu. Chválen budiž Bůh.“

Tu zbledla Nicoletta smrtelně

a zvolala: „Jiného miluji

tam daleko za mořem, v Provenci.“

Král přísně vzhlédl, bled jak ona byl,

ret jeho chvěl se, z očí vyšleh’ blesk.

„To slovo,“ zvolal, „odpustiž ti Bůh,

spíš zavraždím tě, než bych dovolil,

by nevěřící pes tě nazval svou!“

A vyšel z komnaty jak chmurná bouř.

Tu Nicolettu mdloba schvátila,

však chůva křísila ji, mluvíc tak:

„Já zachráním tě, blaho duše mé,

jen klidná buď a na mne spolehej.“

Jak zázrakem se dívka stišila

a věřila, že spása přijde v čas.

Král egyptský vjezd slavil v Karthago,

a hlučné byly zase slavnosti,

a Nicoletta jednou na večer

jej uviděla s otcem v zahradách,

kde pod jasmínem spolu mluvili

a netušili, ona nad hlavou

že naslouchá jim, skryta sloupovím

na mramorovém, vzdušném pavláně.

Král egyptský tak právě hovořil:

„Tvou dceru, pane, jejíž luznou tvář

jsem posud neviděl, chci povždy ctít

co rodu tvého nejvzácnější květ.

Však láska moje, láska jediná

– ó, promiň mi, že mluvím odkrytě –

ta zjevu náleží, jenž zazářil

jak ranní hvězda v lese v cizině

na okamžik jen na mne. Na věky

však obraz ten se vtlačil v duši mou.

Ó, kéž bych jednou ještě viděl ji,

bych říci mohl: cos mi kázala,

já vykonal. Za tebou milence

jsem poslal do lesa, kdes čekala.

Ó, řekni „dík“ jen za tu velikou,

za nesmírnou tu oběť...“ Mlčel pak,

a hleděl vzhůru, měsíc veliký

kde vycházel nad v květu granáty,

a bílá luny zář když padala

na krásný obličej, a třásla se

ve slze, která v oku stála mu,

tu Nicoletta sebou zachvěla,

neb poznala jej: egyptský ten král

byl onen poutník, jenž se uzdravil

jen pouhým jejím ruky dotknutím

v tom starém hvozdě v sladké Provenci.

Strach velký pojal ji; když miloval

ji takou vášní posud hlubokou,

jak zajásá, až pozná nevěstu

svou neznámou! A srdce mřelo jí,

a pospíchala rychle v komnatu,

kde chůva dlela. „Lajlo!“ zvolala,

„smrť udělám si! Jestli tuto noc

mě nezachráníš, rána neuzřím!“

„Noc tuto ještě tebe zachráním,“

jí chůva děla. „U moře je sluj,

již nikdo nezná, nikdo mimo mne;

v svém vězení vždy o tom snila jsem,

že tam se skryju i ten trubadur,

o kterém víš, když Bůh nám uniknout

kdy popřeje z temnosti žaláře.

Ty housle, na kterých tak krásně hrál,

a roucha jeho měkká, hedbávná,

jež jeho matka tkala ubohá,

já posud mám. Juž nesla jsem je tam

a vhod ti budou v době útěku.

Z té sluje viděti jest na moře,

tam čekej, koráb až se přiblíží,

jenž v květnou by tě vezl Provenci.“

Tak těšila ji. Noc když nastala,

do zahrad vykradly se, do tichých,

a chůva znajíc cestu, vedla ji

ve stínu k dvířkám skrytým v bílé zdi.

Klíč zrezavělý v zámku trčel juž,

když z nenadání muž se objevil

a zahřměl na ně: „Stůjte! Povězte,

proč kradmo tak se z domu plížíte?“

Král egyptský to byl, a schvácena

se vrhla Lajla na zem v zoufalství.

Však náhle klidná, pevná, bez bázně

se Nicoletta před ním vzpřímila,

svůj závoj strhla, v luny záplavě

jak palma hrdá stála, sladce pak

jak hvězdy s nebe září hleděla

mu v oči, pravíc: „Králi, poznáváš

zjev z lesů provençalských? Měj můj dík!

On přišel za mnou, on, jejž miluji!

Však vytrhli mě jemu z náručí

a v tvoje vrhají mě objetí.

Já prchám k němu. Věru, křivdím ti,

já měla přímo říci: pane můj,

mé srdce zůstalo tam za mořem,

chci za svým srdcem! Dej mi odejít...

Tak říci měla jsem ti, šlechetný!

Nuž promiň, králi! Činím nyní tak

a vím, že k sobě nutit nechceš mě.“

Stál ohromen a bled jak zemřelý.

„Zas tebe pustit!“ šeptal, zachvěl se,

pak ale vztyčil se a otevřel

ta úzká dvířka, na práh položil

svůj zlatotkaný plášť, jak koberec,

a poklekl a děl: „Jdi, paní má,

jsi volná jako pták.“ A sklopil zrak,

by neviděla vláhu sbírat se

pod temnou brvou v slzu palčivou

a bohatou, co perla převzácná.

Však ona viděla ji, schýlila

se k němu, vtlačila mu polibek

na chladné čelo, zašeptala: „Dík!“

pak: „Sladký bratře můj!“ a zmizela.

V noc zíral za ní dlouho, povstal pak

a v dům se vrátil šťasten v smutku svém.

Sluj hluboká teď byla úkrytem

pro Nicolettu jistým, bezpečným.

Tam celý měsíc dlela s chůvou svou,

na housle hrála písně přesladké,

a v roucha oděla se hedbávná,

jež něžně pro jinocha utkala

před lety matka v květné Provenci,

a Lajla, která znala rostliny

kol sluje bující, jí bílou tvář

a jemné ruce šťavou natřela,

že dívka celá byla změněna

a jinochem se zdála osmahlým.

A jednou v noci hvězdné, čarný zvuk

když z houslí Nicoletta vábila

na způsob provençalský, zjevila

na temném moři veliká se loď,

a voláno z ní sladkým jazykem,

jímž mluvil milovaný Aucasin:

„Kdokoli jsi, jenž housti takto znáš,

ó, žádej odměnu za píseň svou,

cokoli žádáš, vyplníme to.“

A Nicoletta řekla v odpověď:

„Jsemť bludný pěvec, toužím po vlasti!

Do Provence mě veďte kvetoucí.“

Tu přistali, a rozloučila se

se starou Lajlou, která v ochranu

se krále egyptského oddala,

a Nicoletta k břehům plula teď,

kde po ní tesknil věrný Aucasin.

A zase dlouho lesem těkala

jak tenkráte, když prchla z Beaucairu,

a zpívala jak slavík toužící,

a housti nepřestala. S podivem

ji uslyšeli prostí pastýři

při ohni na pasekách sedící,

a za odměnu sličný hudebník

vždy žádal jen, by naznačili mu,

kde Beaucair leží, město milené.

A posléz došla. Hrdý, bílý hrad

čněl nad městem, jež dívka obešla

a vnikla do sadů pod samý hrad,

a na věži se svými barony

bled, vysílen stál právě Aucasin,

by naslouchal, jak ptáci zpívají,

by vůni travin, stromů, květů ssál.

A hleděl k nebi, k bílým oblakům

ku plujícím, a těžce vzdychaje

je prosil, aby pozdrav donesly

do dálky neznámé, kde ona dlí,

již miluje, pro kterou umírá.

Tu sedla Nicoletta pod věži

a hrála píseň plnou tesknoty,

a viděla, jak dojat Aucasin,

a jeden z baronů teď sešel k ní

po schodech rozpukaných, omšených

a pravil jí: „Jest pohnut hluboce

můj pán a ptá se, odkud přicházíš,

a zve tě k sobě.“ „Vzhůru nepůjdu,“

mu děla dívka. „Chodím od rána,

jsem unaven. Přicházím z východu.

Já v Karthagu byl, tam jsem uslyšel

o Nicolettě; žila někdy zde?

Jest dcera krále. Celé Karthago

jí jásá vstříc – však ona touží sem,

neb posud Aucasina miluje.

Chci do Karthaga zase brzy zpět,

a má-li pro ni Aucasin snad vzkaz,

ať v domě Flora dnes mě vyhledá.

To pánu svému řekni. S bohem buď!“

A povstala a šla, a viděla

jen ještě, ze zahrady prchajíc,

jak Aucasin na věži vyslechl

vzkaz její, volaje, by přivedli

hned k němu truvéra; sám se schodů

pak pospíchal... Však ona jako šíp

juž byla proletěla zahradou,

a byla brzy v městě, vešla pak

do domu Flora. V síni nalezla

u krbu dámu Blanku předoucí –

ta poznala ji hned, a radostí

v šer mdloby padla; brzy vrátila

se k životu zas. Konce nebylo

teď otázek, a vše když věděla,

do lázně dívku vedla, smyla s ní

tu šťávu brunátnou a bělejší

než labuť Nicoletta byla zas,

a oděla se v hedbáv bohatý,

a propletla si vlasy perlami,

a sedla na polštáře nachové

a sypali jí květy do klína,

a větvemi z myrt kryli podlahu.

Do domu vtrhl Aucasin jak bouř,

a slyšela, jak venku na Flora,

na mana svého, volal: „Veďte mě,

pro Boha, k pěvci tomu cizému,

jenž u vás dlí, o Nicolettě ví.“

Děl Florus na to: „Pěvec není zde –

však jiná osoba“ – a Aucasin

vzkřik’ bolestně: „Ó běda, běda mi!

juž unik’ zas ten poutník z daleka?“

Tu dáma Blanka vyšla ze síně,

tak pravíc mu: „Juž konec pláče jest.“

Za ruku jala jej a vedla v síň,

kde Nicoletta zpola zvedla se,

a zpola mdlobou jata klesala

na polštář z nachu, a dva výkřiky

teď síní zavzněly, a milenci

si klesli v náruč, posléz blaženi.

Na druhý den se svatba slavila,

a Nicoletta, dáma z Beaucairu,

tak šťastna byla jako Aucasin,

což znamená, že nelze porovnat

jich blaho s ničím jiným na zemi.

A skončen tak jest starý onen zpěv

o věrné lásce těch dvou milenců

ve slunném kraji sladké Provence.