Zvěst o vlasti.

Když rabbi Meïr v Sardách umíral,

nad troskami všech hrdých snů svých stál.

Tu svolal žáky své a pravil k nim:

„Je všecko marnost nad marnost, vše dým!

Však v dýmu jednu hvězdu zřím se třást,

jež neoklame, hvězdou tou jest: Vlast!

Zde umírám pro Israele věc,

víc nežli života půl – vyhnanec!

Však závěť moji, prosím, vykonejte,

mé tělo v rakev mramorovou dejte!

Tu do skal vpusťte, mořský kde ční břeh,

a prosím, nechte slz a stlumte vzdech!

Mne pohřběte tam moře u pokraje,

ať vlna aspoň v sny mi věčně hraje!

Ta od vlasti mé přijde z Palestiny

a šumět bude v Šeolu mi stíny.

Tu zburcuje mne z tichých smrti dum

ten její sladký, jednotvárný šum.

Moc nepoví ten její stejný vzdech,

mně stačí: Líbala mé vlasti břeh.

V svém běhu dotkla se té svaté půdy,

kam nemohu v sen složiti své údy.

Však byla tam, svým zlíbala ji rtem,

ať o ní zprávu donese mi sem!

Já, věřte, rozeznám ji z tisíce

všech družek jejích v svitu měsíce.

A blahem, když ne více nadějí,

se tlící kosti v hrobě zachvějí...“

Řek’, umřel pak, sta let již odpočívá

a vlna z vlasti v sny mu stále zpívá...