ZVĚSTOVÁNÍ PANNY MARIE.

Hlava šikmo nakloněná,

všecky vlasy v obličeji,

rtíky vážně sešpulené,

malovala malá Sylva

červenou a modrou tužkou

drobné černé illustrace

biblického dějepisu.

Díval jsem se přes stůl na ni

počítaje, kolik že to

odletělo chvatných roků,

kdy i já jsem, drobný školák,

koloroval šat a tváře

světců, světic v dějepravě...

Naslinila prstík Sylva,

obrátila řadu listů,

kriticky se zadívala

na obrázek zvěstování:

anděl, kleče s kytkou v ruce,

bílý proužek kolem hlavy,

pozdravuje svatou pannu.

Svatá panna uklání se,

vzadu stojí její postel,

svatodušní holubice

letí venku v podnebesí.

Rudou tužku sevře Sylva

do maličké svojí pěsti

a vší silou do kolečka

jezdí, tlačí, krouží, ryje

v obličeji svaté panny.

– Proč pak děláš jí ten oheň?

Tak to lidé nemívají! –

paedagog se ze mne ozve.

– Víš – ukáže prstem na text,

– anděl zrovna pověděl jí,

děťátko že dostati má,

no, a to ji překvapilo,

no, a proto zčervenala. –