ZVĚSTOVÁNÍ.

Zdráva buď, milosti plná!

V tvářích Tvých, rozkvetlých nachem, svatého tajemství ulpěl sled.

Do očí stoupá mi tepelná vlna,

v záři a rose a jiskrách koupe se svět.

Záhadné světlo rozsvítila’s mým zrakům, v něm den se mi ztměl –

hodiny zastavily se v chůzi, a v náhlém návalu mrazivé hrůzy

prožil jsem vteřinu největší ze všech, kolik jsem v žití jich měl.

Země v ní zkypěla vzpomínkou dávnou v nepamět propadlých let,

s praskotem pučely stromy, prorůstaly se větve, a kvítí,

do ruda zbarvené podzemním ohněm, ronilo z kalichů zažloutlý med –

zpívali ptáci tesklivě – ohlasem tisíců neznámých žití,

rozpuštěných v nich věky, bolestně kvílely řeky...

A nade vším závojem světla zastřené shluky vířících hvězd

zpívaly hřímavý hymnus o slávě a výškách velehor budoucích cest.

Poznání největší bolesti navštívilo mne: Láska se změnila v sten,

nejsouc víc nejsladší odměnou žití – očistnou jeho obětí jen,

již rukou rozchvělou v ekstasi smírné na oltář kladem’,

za jejíž přijetí vroucně se modlíme a sami trpíme hladem...

Z prairií minulých věků zazvonil pláč, a zazvonil smích.

V šeření zašlého světa pohyblivými stíny naplnilo se nitro –

a náhle v růžových paprscích nového slunce tajemství Tvých

na troskách dávného nový svět vstal, a nové se rozbřesklo jitro.

Zdráva buď, milosti plná!

V tvářích Tvých, rozkvetlých nachem, svatého příkazu ulpěl sled.

Do očí stoupá mi tepelná vlna,

z muk záře, slz rosy a jisker bolesti nový se narodil svět!

V pohledu jednom tisíců tajemných hlídek poznávám společný znak,

sta hlasů slyším v jediné písni, za celý rod svůj zpívá mi pták –

z kročeje zvuku zvoniti slyším únavu zástupů, prošedších tisíce mil,

a v dusném ztišení lánů polibků šelest, objetí oddech a bolestí kvil.

Malý před slávou poslání svého teď do jista vím:

vzpomínka minulých žití, jež zněla záhadná ve mně,

s předtuchou budoucích, jež byla bohatstvím Tvým,

v řadě závratných mlčení mluvila temně.

A když tajemný souhlas ruce jim spial a svojí milostí na cestu svítil,

nám v zracích odleskem žár vůle se vznítil

a v srdce naše, jak v dutá zrcadla paprsků svazky,

po neznámém zákonu lásky

odvěkou touhou po růstu, šíři a výboji, již v různo běžící schvátil,

vědomě vrhl a zlomil a v jediné společné ohnisko zvrátil.

Klidní jsme, jasní jsme, čistí jsme. – Kolem nás toužících vášnivý shon,

kolem nás pláč a skřípění zubů a výkřiky v tísni.

Klidní jsme! – My jsme již k poslední závratné písni

lidského rodu v slavné své chvíli stvořili vysoko vypiatý tón! –

Poznání světlo rozsvítilas’ mým zrakům, v něm den se mi stměl –

hodiny zastavily se v chůzi, a v náhlém návalu mrazivé hrůzy

prožil jsem vteřinu největší ze všech, kolik jsem v žití jich měl...

Zdráva buď, milosti plná!

V tvářích Tvých, rozkvetlých nachem, svatého tajemství vidím sled.

V oči mi stoupá tepelná vlna,

v záři a rose a jiskrách koupe se svět. –