ZVĚTRALÝ, STARÝ V POLÍCH STOJÍ DŮM.

Zvětralý, starý v polích stoji dům

a odpůldne, když pole zlatě hoří

v srpnové výhni,

kouř lehce stopa k nebesům,

v psích boudách ticho, v chlévech, mrtvo v líhni,

ztratíš se lehce v obilním tom moři.

Co sám se zdáš jen čníti z pěšiny

jak bloudíš tady,

jen střechu s vikýři zříš, s komíny,

jen zakrsalých jablůněk tu řady.

Je slunné ticho jako v kostele,

že cvrčky slyšíš zpívat z puklých mezí

diskantem samotářské neděle

a žáby kukat z loužovitých rezí,

šuměti klasy mírným závanem

lehkým jak snem

a přece plným života v té chvíli,

když uzráním se těžce k zemi chýlí...

Jsou pěšiny jak žíly napjaté,

rovinou, svahem lehkým svážejí se.

Teď sestupuješ k mělké lučin míse.

Hle, květy zlatých laků, strakaté

a fialové, modré, z ostřice a trávy

tě zraky dětí zdraví,

leč dál jdeš, dál a dále.

Jdeš kolem mlýnů bíle, slavně mlčících,

jdeš kolem pily vetché, okoralé,

jdeš podél potoka, vrb, olší svítících,

z podrytých břehů proud kde vyje, stříká, běsní,

tůň zrývá, pěny chrlí, kupí, v ticho lesní

pak mizí bezhlasné jak něčí pláč neb smích...

A zas je ticho, svátek chladných, šerých stromů,

mech, kapradí kde nemá stěžovat si komu,

kde šarlat muchomůrek zahoří

výškou-li stromů paprsek se smeká

v borůvčí, pavučinách křů a travin těká,

až u pěšiny v mech se zaboří

a hlavy bílých hřibů odkryje ti.

Ty rád jsi tomu. Myslíš na domov,

i na své drahé, na útulný krov,

to na plavé a kučeravé děti,

a dál jdeš... se svou písní... beze slov...

Velikým kruhem pak se navracíš,

chlad lesů, mírné teplo luční voní.

Slunce se kloní.

Je rudé nad poli, je rudý štít i dům,

tvá hlava vyčnívá zas nad obilím,

jak vracíš se a blížíš, měsíc srpem bílým

již vyplul a co kráčíš, dlouhou ozvěnou

se otřásají chlumy. Jakous vášní šílenou

se štěkat zachtělo teď psům...

Již potemněly klasy, něco dýše

z nich pokorně a teple, krotce, tiše.

To Boha cítím chleby vonět z nich i zráním zpívat

a před žní dobou oddaně s mou duší splývat.