Zvětrat chci!

Chlad z horských úžlabin se proudí,

mhou zahalen je vůkol svět,

mráz bandita už krajem bloudí

a vraždí každý strom a květ.

Jsem v polích sám, kde mám se skrýti,

kam těžkou hlavu uložiti?

Snad v černých jedlí bujnou snět.

Aj, jedle, obraze té ženy,

jíž dal jsem duši svou i krev,

než v kraj mé duše zamlžený

též bandita se vloudil – hněv –

a k hroznému se vzchopiv dílu

mou vůli zavraždil a sílu

a v divý výkřik změnil zpěv.

Jak hrom, klnoucí tulák mraků,

jenž hrůzu budí v lůně skal,

tak jsem i já: blesk chovám v zraku

a v srdci lijavcový žal.

Má noha sem i tam se plouží,

a duch můj v myšlenkách se hrouží,

bych náhle smrt si udělal.

Co potom však, kdo za to ručí,

že bude rázem všemu dost,

co rve mě, potírá a mučí,

že nevezmu to na věčnost?

Ne! Zvětrat chci jak kámen v poli

a rozprášit se po okolí,

by aspoň klas z mých ňader rost’!

By na výsluní lesní příče,

neb vesnický kde bují sad,

mi z lebky rostly petrklíče

neb ze srdce trs zvonků snad,

pak potěšil bych za podletí

druž krajem rozběhlých se dětí

a v jejich teplých ručkách zvad’.