ZVÍKOVSKÝ OREL.

Na starém hradě Zvíkově

za hradní sešlou zdí –

o ledných horách, nachově

jež u večer se rdí,

o jezer kráse, srázech skal,

jat, v kleci orel sní,

o druzích, již tam krouží dál

na vichrech neseni.

A když pak ze snů procitne

a zří, ó, zázraku!

jak do výše se modré pne

běl strmých oblaků,

tu zdá se mu, že vidí sníh,

velehor obrazy –

i zamává a sražen v mih,

v křik divý vyrazí.

Zní touha v tom a bol a vztek,

a přec – jak smutnější,

když divoký ten stlumí skřek

a bolest zkonejší;

když na pohled už otupen

a skleslé perutě,

tak tich a němý celý den

tu sedí nehnutě.

Neb neslyší již lavin třesk

do svojich velkých dum,

jen klapot mlýna, dětí vřesk,

kol rachot, řeky šum,

již neslyší, co vichřice

v hor ucho hovoří,

jen džbánky klapat, slepice

kdákati v nádvoří.

Smích slyší, hlahol, ryk a zpěv,

psů štěkot, koní klus,

teď rušný tanec hochů, děv,

pak v tichu kejhot hus

a ví, vše znova uslyší,

než bude mu zde mřít,

leč nepozná již ve výši

ten velký horstva klid – – –

Na starém hradě Zvíkově

před klecí orlovou

jsem pocítil, snad bláhově,

zas bolest takovou;

na rtech mých ležel němý vzdor,

leč v srdci bouřil žel,

že jsem kdy s výše volných hor

v kraj nízký zaletěl.