ZVLÁŠTNÍ KŘÍŽ.

Kdys na hřbitov šel farář velké obce

a vzdychal těžce, smutně hlavu věšel,

zkaleným okem po hrobech se díval

a pravil tiše: Ó vy šťastní mrtví!

Vy přepluli jste údolím slz v Eden,

vás hlava nebolí a starost netlačí vás,

a nejste štváni – jak tu sladce spíte!

Ó jak vám závidím! Jak toužím k vám!

Tu přišel k hrobu, na němž stojí Kristus

vytesán z mramoru jak bílý přelud.

A tento Kristus přiložil prst k ústům

a vyčítavě pravil správci duší:

„Co vzdycháš, reptáš? Tak ty příklad dáváš

svým ovečkám, jak nésti mají kříž svůj?

Což netrpěl jsem já moc, víc než ty?

Což nepletli mi farizejci léčky?

Což nezvali mě pijanem a žráčem?

Což nekřičeli na mne, že se rouhám?

Či měl jsem já vděk uzdravených chorých?

Což nebyl já jsem zrazen apoštolem

a opuštěn svých učedníků sborem

a křivě vydán zbabělými soudci

a za jásotu lůzy na kříž přibit?

Co trpíš ty, čím já bych nebyl strádal?“

„Ó Pane dobrý – pravil na to farář –

tisíce bolů prošlo tvojím srdcem,

pro které nemá lidská duše míry.

Však jeden bol ti cizím, jenž mne drtí:

O tobě každý věděl, že jsi chudák

a nebyls vykřikován za boháče

a za lakomce, který střádá zlato,

a neměls dluhů s jejich starostmi!

Tys pro žádného neměl ruku prázdnou.

Víš co je závist davů bezdůvodná?

Tou zbraní ďábel nejvíc ovcí trhá

a srdce pastýřovo nejhloub raní.“

A Kristus roztáh dlaně zas a – mlčel.