Zvolna se vznáší jako vodou páry,

Zvolna se vznáší jako vodou páry,

než slunce zjasní obzor na východě

a žhavým leskem otočí kraj starý,

tak jak byl včera, než na husté vodě

se žluté růže k spánku potopily.

Jí noha sotva dotýká se země,

kdy po měkkounkém mechu kráčí jemně.

Zjev její jest tak vábný, roztomilý,

že nad tím v kole rozloží se jasno

a slunce pablesk zahoří jí v tváři.

Na ni se dívat není dosti krásno,

jen tajně tušit jako v temném šláři,

co netušeně v hloubi duše plaje.

V dumání tichém hlava sklopena je

a oko hledá něco, jako bez rozvahy,

snad štěstí svoje, obraz nad vše drahý,

snad ráj ztracený, tužby oklamané,

snad přísahy a sliby dávno dané,

snad peklo, nebe?... kdo to může říci? –

Smutek se zračí v čaroskvoucí líci,

však smutek divný a ne každodenní,

úlevou jemuž z rána probuzení,

ba smutek divný, není pro to jmena;

v něj dívka celá, celá pohroužena,

že nevidí plát slunce nad obzorem

a neslyší ni ptactvo zpívat borem,

že nezná nic, co člověku je vnadou,

že hledá to, co jiní ve hrob kladou,

a hledá, čeho nelze naleznouti.

Tak sama s sebou víc a víc se rmoutí

a jak ta rosa na trávu se klade,

tak slza vřelá na tváře jí mladé,

a jak ty páry nad vodami plují,

tak myšlenky se kolem hlavy snují;

a v měkkém srdci něco měkce cítí,

co nelze ani nazvat jménem pravým,

co lze jen tušit v mocném žilobití,

kdy ozve se to taktem milohravým,

co lze jen cítit, cítit ve zápalu.

„Ach bože, cítit – co to slovo chová? –

snad je to láska, trochu bědy, kalu

a trochu soužení a marná slova?

Ach bože, cítit – věčné city lidí! –

kdož v citu vašem kousek pravdy vidí? –

Což je to cit? – co do vašeho citu,

když nejde nám to nikdy k blahobytu,

co do vašeho srdce, my chcem žíti,

ne věčně s city hrát jen pro rozmary.

Ten cit je pro nás tuze všední, starý

a my chcem novost myšlenek zas míti,

a chceme žít, jak na lidi se sluší,

ne pouze srdcem a ne pouze duší,

leč tělem, tělem, jak století káže. –

Ach kdo se teď už po citu vás táže?...“

Teď smutná dívka mluví jako k sobě

a tajný šepot ústa obepíná,

teď slovo zas a opět slova jiná,

teď jemný vzdech, hned trpký úsměch v sledu,

teď jasné oko, hned zas tuhé, z ledu,

teď výkřik – ticho – na to chechtot divý.

Kol skví se les a háj a bory, nivy,

kol zpívá skřivan vzhůru se nesoucí.

Kdy kol a kolem rozhled je tak vroucí,

kdy pod nohou se ráje rozestřely,

jak můž’ tu srdce stonat v chorém želi,

a nižádným se modlit otčenášem,

že tak je krásno v šírém světě našem?

Je těžko žalmem zasvětit tu chvíli,

kdy myšlenky se v hloubku ponořily

a jenom slza nad vodu se vznáší –

je těžko plesat nad tou zemí naší...

Ty smutné dítě, jak se blížit tobě? –

Ba věru smutno, bloudit ve sirobě

a neznat duše, neznat srdce v těle,

jemuž by’s řekla svoje přání vřelé,

jež by jsi tiskla v blahém opojení.

Pro tebe nikde slitování není...

Matku ti nedali, a otec bůh ví kde je,

a ty zde bloudíš sama bez naděje,

matku ti vzali, otec světem chodí;

snad není už, snad hlady vleče tělo,

snad v zemi je, by na věky tam stlelo,

snad v blátě hříchu nuznou ruku brodí;

matku ti vzali, otce’s nepoznala.

Toť mladost krátká a historka malá,

za to víc bolu je a více utrpení.

Zdaž noc ta na den blaha se kdy změní?...

A za chechtotem dívka do mdlob padá;

na bujná prsa hlava se jí skládá,

vlas rozpustile lítá po rameni, – –

ach obraz ten, to není k vyslovení.

Zdvihla se zas a zase dále letí,

a krok a dva a krok a dva a třetí,

a letí dál a letí – – bůh ji vede

a ochrancem je oné dívky bledé.