ZVON. (I.)

Na věži venkovské, pod staré báně krovem,

ponořen v tiš a stín,

zvon visel prastarý – v hlaholu dukátovém

zně modrých do výšin.

Jej zvonař proslulý kdys ulil, přede věky,

své dílo mistrné –

a v tvrdou jeho spěž zvuk vkouzlil zlatě měkký,

kadence stříbrné.

A starou průpověď v kov jeho vyryl tvrdý:

by učil zhrdat zlem,

a pýchu zaháněl a lidské tišil trudy

svým vroucím nápěvem.

Jak zpěvák, zbožně jenž se v kancionál sklání,

zpěv otců zpívaje –

Zvon starý v posvátnem a tklivém rozjímání

hlaholil do kraje...

A světu oddálen, rád zpíval k chvále Boha

svůj osamělý zpěv –

a bouře bleskem svým jej ožíhala mnohá

a sterých vichřic hněv

se často k němu dral, že ve zvonici šeré

se každý třásl hřeb.

A času krutý spár znamení vyryl steré

v kovovou jeho leb.

Zvon starý nezdolán, vždy vítěz vyšel z boje,

nedbaje jízev, ran –

a časy zhrdaje, dál zpíval písně svoje

v blankytný boží stan...

A děd se kladl v hrob, vnuk po vnuku se rodil

při jeho hlaholu,

tak mnohé uvítal a mnohé doprovodil

v stín starých topolů –

Po boji života kde hospodáři s chasou

ve shodě spočinou,

pod krovem zeleným, jenž svítí sedmikráskou

a bílou kalinou – –

Kde přítel, nepřítel pod zemí klidně ruku

si k míru podali,

co starý jejich zvon v spor živých ve souzvuku

zazníval do dáli.

A růže střídaly se s ocúny a sněhy,

stín s jasem, s plesem žal –

co starý veský zvon svůj nápěv plný něhy

si v modro notoval – –

Čas mnohou zvrátil říš a císaře a krále

svou věčnou proměnou – –

Jen starý veský zvon dál zpíval k boží chvále

pod bání omšenou...