ZVON. (II.)

Až Válka, z nejkrutších, pod nimiž ode věku

svět chýlil šíji svou,

se v kraje přihnala, v zlém bičujíc je vzteku

svou metlou krvavou.

Kdy děsný Smrti žnec v lán lidský s břitkou kosou

se divě vyřítil,

že list i klas i květ jak rubínovou rosou

se krví zatřpytil;

Kdy zemí v základech děl bouře třásla divá,

umlkl zdroj i pták,

a zlatý slunce zrak, jímž na svět Bůh se dívá,

zahalil dýmů mrak –

V dny hněvu veliké kdy se zvonic a věží

za zvonem zvon byl rván,

kdy války běsný bůh tě přelil, stará spěži,

v dělových jícnů chřtán,

tehdy i starý zvon, pod veské věže krovem,

jenž zníval do oblak,

v svém náhle umlkl hlaholu dukátovém,

jak poraněný pták –

Tu, starý zpěváku, tvá píseň jasnozvuká

se v posled ozvala – –

Pak s věže omšené tě krutá strhla ruka,

ti srdce vyrvala

a kov tvůj roztekl se zvučný v ohně žáru – –

kdo žal tvůj vypoví?! –

A smuten na světlo ty's v novém vyšel tvaru,

co jícen dělový. –

A místo písně tvé, jíž k Bohu na peruti

jsi duše v modro nes –

teď chřtán tvůj ztemnělý řval rudou píseň smrti

a chrlil zmar a děs – –

Tam v cizí krajině, daleko rodné země,

kde čerstvá čpěla krev,

v rachotu bouřlivém ty's mísil hlas svůj temně

v ponurý smrti zpěv – –

Co stará tvoje věž zamlkle stála v dáli

s bání svou omšenou –

Svůj živí nesli kříž, a mrtví tiše spali

pod travou zelenou...