ZVON. (III.)

Slyš, šalmaj míru již jak zvučí zlatozvuká

dalekém po kraji! – –

Je ocel zlomena, a dělo v řevu zmlká –

Okovy padají...

A píseň Života zní zevšad tisíchlasá,

s dnů lepších nadějí –

květ zved se zdeptaný a s lístků krev si střásá,

plá rosnou krůpějí.

Zas k písni navrací se skřivan v jara tuše

a oráč ku práci –

Jen stará zvonice zní zamlkle a hluše –

Zvon se jí nevrací – –

Kdes na dně horských vod ve troskách dělo leží –

kraj cizí, daleký – –

Tam kámen, rmut a rez tě kryje, stará spěži,

pohřbená na věky.

Leč v nocech hlubokých, kdy ve stín všecko splývá,

kdy láska spí i hněv –

na veské zvonici kdos jako ze sna zpívá,

podivný, starý zpěv...

A zlatě, tiše zní a v širý kraj se ztrácí

tajemnou ozvěnou – –

To zvonu starého se duše z dálky vrací

na věž svou omšenou...

Tu mnohý veský spáč se budí v době duchů,

v půlnoci tichý čas –

„Slyš, jak by vítr v snách mi z dálky zavál k sluchu

našeho zvonu hlas!“ –

A mnohý umrlec se budí pode travou,

slouchaje v noční tiš,

a vzbouzí souseda a lysou kývá hlavou:

„Náš zvon, oh, neslyšíš?!“ –

A k srdci ztlelému si mrtvá sahá ruka –

Ó, nač jen vzpomíná? – –

V tom kohoutí zní zpěv. – Zvon na kostele zmlká –

A mrtvý usíná...

A s bílou jitřenkou na růži poupě puká,

pták šeptá ptáčeti –

Jen stará zvonice ční k nebi bezezvuká,

jak v chmurném zakletí.

Tak sirá, zamlklá a cizí všemu světu

se zvedá k blankytu –

Jak harfa bez písně, jak duše beze vznětu,

jak srdce bez citu – –

A sotva zjasní se, kdy v ohni červánkovém

se zaskví nad rubín – –

vždyť pusto, truchlo tak pod starým jejím krovem,

kde věčný vládne stín! –

A sotva zjasní se, kdy skvoucím ve záblesku

ji slunce pozlatí –

Ten starý její zvon, jejž marně volá v stesku,

se nikdy nevrátí! –