ZVON LÁSKY.

Osmahlý junák, červnový den,

na polích dříme roztažen,

dýchaje medem a květy.

Les rozpiaté je náručí,

a tisícem barevných obručí

světlo si házejí světy.

Stříbrný drátku od srdce k nebi,

jímž na slunce volají zrající chleby,

hvízdání kosa!

Po zemi plavé, lehtajícím mechem,

zdvihajíc motýle teplým svým dechem,

láska jde bosa.

Ozvěna světa můj mladý smích

rozhazuje po větvích,

na ústech květů jej množí.

Země, zvon lásky, mým srdcem zní,

a tráva se mi uklání:

„Zdrávo buď, dětátko boží!“