Zvon.

V lesa místech osamělých

snívám zas a zas,

co je vesmír, co je slunce

a co člověk as?

Nevím nic, leč vždy mi řekne

něco na pokon:

vesmír zvonem, slunce srdcem,

člověk zvonu tón!

Mohu za to já, jak zvučím?

Zvonař-li, či kov?

Kdo mě pozná z hrstky zvuků,

z hrstky zpěvných slov?

Nezvučel jsem z vlastní vůle,

co jsem chtěl a ždál,

z vůle toho jen, kdo zvon ten

v život rozhoupal.