ZVON

V srdci světadílu malá zem, v ní zvon

pahorkem se klene, srdce v něm se tají –

pohne-li se v úder, zvonů milion

v poplach rozezní se v nejkrásnějším kraji.

V nejkrásnější zemi od hor po hory,

od pramenů k řekám, k tůním, po jezera,

přes pahorky, pláně, pole, úhory,

nad úsměvné kvítí, do lesního šera,

od samot a dědin, od vsí po města,

ode zvonic nízkých ku věžím až Prahy

zvony zní: „Vlast volá, krásná nevěsta –

všechny kraj náš volá, ženich její drahý!“

A teď v zápas velký! Um i paží ruch,

sil všech napnout luky za nejdražší statky,

praotcům i nám jež dědičně dal Bůh –

trpět, strádat, zemřít na obranu Matky!

Když vše zachráněno, vlasti zvon zas, Říp

srdcem pohne, za ním vše se rozezvoní

v jásot – pod krovy i v stínu starých lip

vše se k díkům Pánu, potom k práci skloní...