Zvonek.

Zlatým zvonkem hrdla zvoní

slunci jásavý svůj dík

v prostřed sadu na jabloni

Vesnin něžný kostelník.

A jak švarně druh ten ručí

v zelený se oděl šat,

jak mu z ňader krása zvučí,

že až milo poslouchat!

Štastná země již se budí,

ten tam snění těžký mrak,

jarost hárá v její hrudi,

fialkou se modrá zrak.

Přeblažená pouští z klína

zpěvných miláčků svých sbor,

a zdroj jako pohár vína

šumí z ňader modrých hor.

Jako včely v zlatém roji

divy letí tam i sem;

země nevěstou se strojí,

slunce jejím ženichem!

Hle, již v snivé blaženosti

spějí oba v tvorstva chrám,

a já první ze všech hostí

vzácné od nich dary mám.

Prvosenky, petrklíče,

ó jak něžný je to květ,

v útulku jenž lesní příče

krášlí hvozd a těší svět!

Prvosenky, milé kvítí,

přizdobte mi jarou hruď;

slunně ať mi v srdce svítí

zlatoskvoucí vaše žluť.

Petrklíče něžných stonků,

vonné klíče k říši snův,

k ráji pohádek... ach zvonku,

víš-li o něm? zpívej, mluv!

Vyzvu v jeho čarné divy

všecky ty, jež v srdci mám,

a ze svojí duše nivy

parnasky jim natrhám.

Pro tebe však, věštče jitra,

zvláštní poctu připravím:

z dobrých veršů mého nitra

zvonit budeš jako rým.

Veselost se ozve všady,

jásat bude celý svět;

jestiť dražším nad poklady

zpěvem život přeletět!