Zvonek

Za vlídné noci, večera sklonku,

který mne ovál svým chladem,

slyšel jsem z okna tichý hlas zvonku

tkvícího v poupěti mladém:

Dosti už spánku v kolébce stmělé,

spánku a klidu a snění,

chci se už rozvít plně a cele

kalich svůj nořit v zář denní!

Do záře, ruchu, vzduchu a jasu,

kde to vše zní a se nítí! –

Jak když duch mladý, nedočkav času,

vrhá se v rozkoš a žití.

Druhý den ráno rozvil se zcela,

padal žár úpalným hnětem,

odpůldne bouře divoká hřměla

nad malým užaslým květem.

A kdy vše stichlo v stínech a tmavu,

hvězdné kdy zaplálo nebe,

zvonek ten mladý sklonil svou hlavu –

rád se zas uzamknul v sebe.