ZVONÍ!

Hlas zvonů zněl jak o svátku.

Snoubenci šli ku sňatku.

Duch můj při tom tkal nit jemnou,

jakobych čet’ pohádku:

Učiň tak i, milá, se mnou,

budeš jako v pozlátku!

Když ráno zazní klekání,

políbím tě do skrání

a ty ještě přivřeš oči,

k nebi vzlétneš ze spaní –

ať se svět juž jak chce točí,

zahraješ si na paní!

Dřív, než mne zrak tvůj zahlédne,

an jdu z práce o jedné,

juž ti srdce bude tlouci,

jak ty zvony v poledne:

„Pojď v objetí mé, to vroucí

prsou tvých květ pozvedne!“

V klid večera pak za znění

zvonů, zvoucích k modlení,

sepnem’ křížem ruce sobě

dnem i láskou umdleni

a snít budem’, v krátké době

že být může, co není.

Až v tom tak dotkám osnovu

žití svého ku rovu,

umíráček zazvoní mi,

zahraješ si na vdovu:

a v tu píseň, život s rýmy,

vžít se můžeš poznovu!